Nad tím jak má dětské divadlo vypadat se odborníci neustále přou a často zapomínají na to podstatné, že by se děti měly kultivovaně bavit a bavit i své publikum. To se Haně Krásenské s jejím čtyřicetihlavým souborem podařilo.

Přitom „teta“ není jednoduché představení. Je zde mnoho pohybu, scénických změn a hlavně zpívání. A to je, jak je již v „Káčku“ zvykem, na vysoké úrovni. Už úvodní song Karkulky svoji profesionalitou upoutal pozornost i těch ještě ne zcela zklidněných diváků.

Pohádkové leporelo totiž soubor hrál po tři dny vždy před zcela zaplněným hledištěm. O hudební aranžmá se postaral výtečný muzikant Karel Nohava, zmínit se musíme i o kostýmech, které podle návrhů Lenky Manové vytvořily maminky, babičky i děti.

Jen škoda, že Adéle Tumové a Petru Fejtkovi v rolích dětí sedících u tety v podání Michaely Valentové nebylo vůbec rozumět. Všech pět pohádek bylo zahráno s vervou a dobrá nálada se přenášela z jeviště do hlediště a zpět.