Narodil se roku 1896 v Jilemnici, pocházel z učitelské rodiny, studoval na středních školách v Jičíně. Zde se plně účastní kulturního a společenského života. Hraje divadlo, maluje a vystavuje, píše do literárních časopisů regionu.

Za první světové války byl poslán na ruskou frontu.

Po návratu absolvoval Vysokou školu technickou v Praze a stal se bankovním úředníkem. Ve dne poctivá vyčerpávající práce, za oknem jeho bydlení německý protektorát hrůzy, po nocích píše. Píše úporně a zobrazuje život, ruch podkrkonošských spoluobčanů, osud postav v jeho příbězích je na okraji dobové společnosti. Publikuje povídky, ale roku 1935 startuje Havlíček dráhu čtivého prozaika už prvním románem Vyprahlé touhy, který ve druhém vydání přejmenuje na Petrolejové lampy.

Když vychází roku 1937 román Neviditelný, píše kritika, „že se v české literatuře objevil vyzrálý vypravěč, ba mistr psychologického románu“. To autor, spisovatel Jaroslav Havlíček potvrzuje v dalším díle Helimadoe. Osud vdovce lékaře, jeho dcer.

HElena, LIdmila, MArie, DOra a Evička.. Úspěšný ohlas čtenářů přišel v roce l940 a za dva roky vydává Havlíček titul Synáček. Radosti i tragédie maloměstských rodin jsou mu námětem pro silné psychologické portréty hrdinů, čerpá je z rodné Jilemnice.

Jeho životopisci odhalují, že Havlíček nejen dobře píše, ale že je i dobrý karikaturista, on chtěl studovat uměleckou školu, prý byl také Pan šachista a karbaník a navíc ještě kouzelník – iluzionista. Zahradnická vášeň se stala autorovi osudnou, neboť nachlazení, které si přivodil prací na zahradě, způsobilo jeho smrt.

Jaroslav Havlíček zemřel v Praze na Spořilově v dubnu 1943.

Zařadil se díky své píli i talentu mezi naše moderní romanopisce třicátých let uplynulého století. Mnohé Havlíčkovy romány byly zfilmovány a našly u diváků příznivý ohlas.

Autor píše nad rukopisem Helimadoe: “Prosím ty, kteří čekali více než příběh pošetilé puberty, aby mi odpustili. Vím, že se nemohou dojmout dětskými bolestmi a žaly, na nichž není nic tragického. Lidé dobré vůle! I uhánějící stroj se na chvíli zastaví, aby přijal nové zásoby pohonné látky. Proč by se nemohl zastavit na chvíli i člověk, štvaný den ke dni chvatem pracovních hodin, proč by si nemohl na chvíli lehnout do trávy u řeky a odpočinout si. Toto je příběh odpočinku, který jsem dopsal v období mezi velikým zármutkem a velikou nadějí. Roku 1937-40 Jaroslav Havlíček.“ Miroslav Procházka