Nesla název podle jeho nedávno vydané knihy „Český ráj na sklonku Rakouska – Uherska“.

Posluchači si tu mimo jiné vyslechli, proč si Karel Čermák vybral jako téma své knihy právě toto období a proč zvolil formu prezentace v podobě starých pohlednic doprovázených vyprávěními o pestrých osudech mnoha desítek lidí, kteří žili svůj každodenní život na území dnes nazývaném Český ráj.

Karel Čermák už není architekt, jak by tomu napovídala škola, kterou vychodil. Je vědec, i když on si to nechce přiznat. On už je takový, inu skromný, řekl bych, že chce být nenápadný. A vědec je proto, že používá mnohá konání, která k vědcům patří. Vědec historik.

A sběratel. Kdo ví, zda to takhle nějak nezačalo. Má úžasnou sbírku pohlednic, zejména obcí. Pečlivě utříděnou, to k vědeckým zásadám patří. Ale ke každému obrázku taky patří příběh. A ten si nechce pan Čermák dočista vymýšlet, to vědcové nedělají, tak bádá. V knihovnách, v archivech, mezi pamětníky. Příběhy obrázků zapisuje, ověřuje, rovná do souvislostí. A do své kartotéky. Jsou to příběhy rozličné, jednou o panu učitelovi, jak ho neměl rád pan farář. Jednou o vraždě, nebo zase jak děti tajně vybíraly poštovní schránku. I o tom, co znamenalo zavedení železné dráhy do našeho kraje.

Co je ale podstatné, jsou to příběhy obyčejných lidí. Ano, na panovníky taky dojde řeč, ale až se dostane k tomu, jak oni, ti panovníci, ovlivnili obyčejný život. Příběhy zaznamenává. Do své hlavy, na papír, do počítače. Ani ne příliš cíleně. Ale když jich je hodně, vydá knihu. Našel si pro to skvělé partnery – jsou v nakladatelství Gentiana v Jilemnici.

Přistoupili na jeho důkladnost. Knížky jsou na křídě, jsou pěkně vypravené, i graficky vyvedené. Takhle vznikla velká kniha o 223 stránkách. Jmenuje se Stoleté příběhy. Název nese podtitul Český ráj na sklonku Rakouska – Uherska.

Na každé straně dvě pohlednice, k nim příběhy, občas přídavek – dobový dokument, znak. Vše z našeho kraje. Od Mladoboleslavska přes Jičínsko až po Jilemnicko.

V Porotním sále Jičínského zámku v pátek téměř dvě hodiny mluvil. Téměř nepohnutě. Zpaměti, zajímavě, utříděně. Akorát ke konci vytáhl takový malý papírek, aby se podíval, zda na něco nezapomněl. Říkám – vědec se vším všudy.⋌Bohumír Procházka