Do tajemství zahaleného stavení s upravenou zahradou jsme vstoupili za malířem Michailem Ščigolem, který už víc jak dvacet let žije v půvabném lázeňském městečku. Žije a především tvoří.

Známý umělec tvrdí, že malováním se rozhodně nedá uživit, a přesto se o to pokouší. Kuriózně svůj první obraz prodal před lety právě v Železnici. Patří k výrazným osobnostem současné české výtvarné scény. Mimo jiné je držitelem cen Oskar za lidskost a Ceny Andyho Warhola. Po řadě výstav v Čechách a zahraničí svoji rozsáhlou tvorbu představuje ve své rodné vlasti – na Ukrajině.

V přízemí čtyřpatrového kyjevského Muzea moderního umění Ukrajiny, jehož ředitelem je Michaila Ševčenko, na ploše 64 x 20 metrů se prezentuje se 111 díly, která vznikala od roku 1990 do roku 2011.

Ve třech dalších podlažích je umístěno 5000 obrazů a soch stálé sbírky. Po skončení výstavy sem bude zařazeno i pět Ščigolových prací.

Některé náměty jeho obrazů jsou univerzální, většina je však spojena s českou zemí, českou literaturou, historií, krajinou v okolí Železnice a Prahy.

Jak se zrodila kyjevská výstava?
Vše vzniklo na popud mého kamaráda a přítele Alexandra Milevzdorova, umělce, výtvarníka, naprosto renesančního člověka, který v Kyjevě vlastní Galerii 36, a právě on společně s ředitelem Českého centra v Kyjevě Rudolfem Sedláčkem přišli na nápad pozvat mě sem s velkou výstavou. Několik drobných expozic jsem tam už měl, ale tahle je moje největší v životě. Oslovili ředitele Muzea moderního umění Ukrajiny, aby mě zařadil do projektu Art emigrant. Jedná se o programové výstavy ukrajinských umělců, kteří emigrovali do Francie, USA, Rakouska. Jde o slavné osobnosti, mezi něž se nyní přiřadil i Michail Ščigol, který se usadil v Čechách. Bohužel Rudolf Sedláček zemřel, a tak moje výstava je připomínkou toho, co on dokázal udělat pro to, aby si česká a ukrajinská kultura byly blíž.

Pane Michaile, jak vás vlast přivítala?
Zahájení výstavy bylo krásné, dojemné, byli tam odborníci a kunsthistorici z Ukrajiny. Vznikla i menší debata, čí jsem vlastně malíř. Český, nebo ukrajinský? Moc mě to potěšilo, že kvůli mně se dohadují tak významní lidé.

A kam se jako malíř řadíte, jak debata skončila?
Nijak, ale bych byl rád, kdyby Češi říkali, že jsem jejich malíř. Zároveň musím uvést, že podstata uměleckého tvoření není omezena prostorem, hranicemi, já bych spíš mluvil o evropské tradici, evropských tendencích. Když mi dali na výstavě slovo, vzpomněl jsem báseň Bulata Okudžavy, která jasně vyjadřuje osud každého tvůrce. Tvoří momentálně v prostoru, kam ho život zavál.

Takže byste se nazval evropským malířem?
Asi ano.

Přiznáváte, že před svým odjezdem jste měl obavy, jak vás přijmou tamní umělecké kruhy, veřejnost. Ukrajina je podle vašeho názoru malířská velmoc. Jak vše dopadlo?
Padala velká slova hodnocení, že jsem pro ně objev, že jsem velký malíř. Kdyby alespoň polovina z toho byla pravda, byl bych opravdu pyšný. Ale zjistil jsem, že mnoho návštěvníků výstavy umí skvěle mluvit, a ví, o čem. Debata o umění je zde na neskutečně vysoké úrovni, to obdivuji.

Výstava potrvá do 15. srpna, jaká bude další cesta vašich děl? Domů, do Čech?
Domluvili jsme se, že poputují do Oděsy, do Muzea západního a východního umění. Já jej znám dost důvěrně, neboť moji rodiče pochází právě odsud, a já jsem jako dítě toto muzeum několikrát navštívil. Má úžasnou sbírku evropského umění, a navíc zde pořádají výstavy. Oslovil mě můj dávný přítel, který muzeum finančně podporuje.

S jakými pocity jste odjížděl z Kyjeva?
No, těžko říct. Unaven, emocionálně trošku vyčerpán. Měl jsem docela strach jako umělec, jak jsem se již zmínil, návštěvníci jsou velice nároční a přesvědčit je, to je skoro nemožné. Po tom, co jsem na dvacet let z tohoto prostoru zmizel, jsem měl velké obavy, jestli mé jméno bude vůbec bráno v potaz. Vypadá to, že ano, a je to velice příjemné. Já bych neřekl nečekané, spíš – já jsem doufal, a vypadá to, že jsem přijat do špičky ukrajinských malířů, což je velký emoční prožitek. Je to příjemné, a teď můžu pokračovat tady, v Čechách. Dá se říct, že léta, po která jsem tu pracoval, doznala uznání. A vůbec není podstatné, zda patřím Ukrajině, nebo Čechám.

O malíři:
-  26. 8. 1945, Čeljabinsk, Rusko Manželům Mordko Ščigolovi a Sáře Pivčikové z Oděsy se narodila dvojčata Viktor a Michael.
- 1958 Po skončení 7. třídy přijat na stavební průmyslovku.
- 1958 - 1964 Na průmyslovce si osvojuje praktické znalosti stavebních profesí. Po skončení školy zaměstnán v projektovém institutu Kyjevprojekt, v ateliéru architekta Lva Katko.
- 1964 - 1970 Studuje večerně Vysokou školu architektury v Kyjevě.
- 1970 Žení se.
- 6. 4. 1972 Narodil se syn Svjatoslav.
- 1967 - 1977 Zaměstnán v ateliéru architekta a malíře Borise Lekara (od r. 1990 žije v Jeruzalémě).
- Jaro 1973 Stáž na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě.
- 1974 Přijat za člena Unie ukrajinských architektů.
- 1977 - 1990 Architektonickodesignérská konceptuální práce v podniku Chudožprojekt, který byl součástí Unie ukrajinských výtvarníků.
- 1980 Odchází z domova, bydlí v ateliéru. Rozvádí se.
- 1981 Sbližuje se s keramičkou Marinou Chusid (*1956).
- 14. 9. 1982 Michalovi a Marině se narodil syn Daniel, postižený mozkovou obrnou.
- 21. 9. 1988 Marina Chusid zemřela při dopravní nehodě.
- Jaro 1990 Přijíždí na tři měsíce se synem Danielem do českých lázní Železnice u Jičína, kde je léčebna pro děti s mozkovou obrnou. První výstava v Československu, v železnickém muzeu. Pobyt v léčebně znamenal pro Daniela zjevný pokrok.
- Léto 1991 Druhý příjezd do Železnice. V tomto roce se rozhoduje o své a synově životní cestě.
- 1992 Z humanitárních důvodů dostává povolení k trvalému pobytu v Československu.