Prochází pan Bucek, tu a tam něco sundá nebo nandá, občas něco řekne. Třeba: „Už mne to zmáhá.“

Aby ne, příprava výstavy není lehká věc. I když hlavní tíha je na panu Rybovi. Ten je tady dnes, ve čtvrtek v šortkách, bez košile. Košili si bere až když vidí fotoaparát. Zajisté ale v sobotu, až bude ve dvě vernisáž, to bude v parádním. Teď chodí mezi exponáty, sepisuje jejich názvy, aby dal vytisknout popisky. U jednoho navrhuji: Milenci. „Ne,“ trochu se usměje, „Introvert a extrovert.“

Dva modré lichoběžníky vedle sebe. Hlavy při polibku. Co je na jedné proláklé, na druhé vystupuje. Ale ta modrá není souvislá, modř se mění. A taky jsou tu uvnitř bubliny. Když se skrz podíváte proti oknu, je to jiné, než když se podíváte proti lampě. Vlastně jen dva kusy skla. A taková nádhera. Kterou si každý může nazírat i pojmenovat podle svého.

Potom přinese z dílny ještě další věci, menší, položí na polici, pak posune o příhradu níž. A zase odstoupí a pozoruje. Pak otvírá krabice se šperky a vybírá. Jsou to zvláštní šperky. Titěrné řetízky a na nich masivní kusy skla. A zase překvapují barvy.

Barvy vůbec jsou u uměleckého skla to nejnádhernější. I když zase někdo řekne, že třeba ty jednoduché nápadité tvary. Sklo je olovnaté, taví se při osmi stech stupních. Pan Ryba vysvětlí, jak se udělá model, pak forma a do ní se naskládají hroudy skla, které se roztaví a vyplní formu. Třeba tu, kterou dělal podle modelu, který přinesl Vladimír Komárek. Ten prý tehdy řekl Jiřímu Rybovi: „Ty šedesát, já sedmdesát, tak uděláme společné dílo.“
Teď už běží Jiřímu Rybovi třiasemdesátý rok.

Na dotaz, kolikátá je to výstava, se zamyslí… a pak přinese letáček. Na něm napočítám třiadvacet individuálních a stejný počet kolektivních výstav. Nejvzdálenějším místem je asi New York. A mezi devíti galeriemi, kde je jeho sklo, je i Japonsko.

Mistr uměleckého skla bydlí v Lomnici nad Pop. Jeho výstava započala ve vokšické galerii J. B. Spektrum v sobotu 2. července a potrvá do 2. srpna. ⋌Bohumír Procházka. 30. 6. 2011