Studeňanští na Annu Mackovou a Josefa Váchala nezapomínají, a to aktivně. Při studeňanské pouti 2. července uspořádali skvělé odpoledne a ani jim, ani návštěvníkům nevadilo, že navzdory kalendáři náležitě foukalo ze strnišť. Na návsi postavili stan, napekli a navařili, domácí i přespolní sezvali.

Nejprve posvětil pan farář Kordík kapličku za vsí, kterou zrekonstruovali Sklenářovi podle starých fotek. Bělostná Panna Maria Immaculata, neboli Neposkvrněná, už tu zažila svoje. V hlinovníku, kde stojí, tábořívali cikáni, a ve válce v šestašedesátém měla tu pruská vojska jatka. Neunikla ani pozornosti Váchalově a ona sám se tu zobrazil jako bílý duch.

Velkou pozornost způsobil pak Váchalův spolek studeňanský tím, že nacvičil dřevorytcem sepsanou hru TAJNOSTI STARÉ ALMARY ANEB TRPCE DOTČENÍ NEBEŠŤANÉ. Pravda, to, co diváci viděli, bylo divadlo dvou autorů: mistra Váchala, doplněné o text samotných členů spolku, najmě Petra Tylínka. Ano, všestranný kumštýř, malíř, dřevorytec, spisovatel, vydavatel, tiskař, přítel psů pustil se i do divadelní aktovky, čímž splatil jistý dluh svému příznivci. Příznivec byl pan Klinkovský ze Zlína a jeho přízeň spočívala, mimo jiné, ve dvou láhvích vína.

Protože původní Váchalova hra byla na velké představení krátká a poněkud intelektuální, nastavili ji Studeňanští příběhy ze života poněkud nesourodé a přitom vysoce umělecky potenciální dvojice – Anny Mackové a Josefa Váchala. Jako opona posloužila vrata stodoly, na nich Váchalova kresba – Panorama Studeňan a okolí. Scéna – jeviště pak bylo uvnitř stodoly naproti pootevřenému stanu pro diváky. Nádhera. Nikdo nezmokl a v klidu si diváci mohli vzít na sedadla své pivo či kávu. Škoda, že pražské kvadrienále je už v běhu, jistě by tu měl studeňanský scénografický počin úspěch.

V hledišti bylo plno, koláčky byly skvělé, pivo správně chlazené, káva potřebně horká, potlesk zasloužený. Studeňanští občané AM a JV, pokud se na to shora dívají, jsou jistě spokojeni. I když – není to tak jednoduché. Paní Macková si za to, že s Váchalem dožila, zaslouží nebe dvojnásobně. U mistra Váchala je věc složitější. Nevíme, jak by se k tomu svému eventuálnímu povýšení postavil. Každopádně by ale o tom dokázal napsat zajímavý text.
Bohumír Procházka