Staropacký rodák Jiří Ryba, který v současnosti žije v Lomnici, se zabývá od svého mládí tavenou plastikou, která jej proslavila nejen v Čechách, ale také ve světě.
Dnes již sedmdesátník září optimismem, je nabit pozitivní energií, která z něj přímo sálá. Za jeho úspěchy i stále dobrou náladu prý stojí jeho druhá žena Eva, se kterou žije léta v harmonii.
Nedalo nám, abychom se Jiřího Ryby nezeptali, jaké měl pocity, když se dozvěděl o poctě, která mu byla udělena. „Byl to nesmírně krásný pocit a obrovské překvapení. Já jako jedna osoba můžu stále vzpomínat na Starou Paku a nikdy nezapomenout. Ale potěšilo mě, že Staropačtí myslí na mě. “
Ze Staré Paky odešel Jiří Ryba ve svých pětadvaceti letech, žil nedaleko, pak se stěhoval do Semil. Odtud zamířil do Lomnice, která se stala jeho druhým domovem. Studoval v Železném Brodě průmyslovou školu sklářskou, obor klasické mozaiky. „Obor byl zrušen, protože absolventi neměli v padesátých letech uplatnění. Proto jsem v druhém ročníku přestoupil na nově otevřené oddělení tavené plastiky. Sklo mě lákalo už jako kluka, zdědil jsme to po tátovi, který fandil Železnému Brodu a brusičům. Pořád o tom mluvil, a že by nebylo špatné, kdybych se na to dal. Tak jsem se ve vší tajnosti přihlásil na přijímací talentové zkoušky. Šťastně to dopadlo, já doma nic neřekl, až když jsem byl přijat.“
Umělecká pouť
Školu dostudoval a po vojně se vrátil k oboru. Stal se spolupracovníkem sochaře, profesora Jana Černého. S ním předal své zkušenosti z výroby tavených plastik začínajícímu družstvu Maják v Jablonci nad Nisou, kde nakonec realizovali všechny výtvarné práce Černého. Po jeho smrti v roce 1978 si Jiří Ryba dodal odvahy a ve dvaačtyřiceti letech zahájil vlastní uměleckou pouť.
„Bylo to hodně smělé, vyjednal jsem si u pana Bařiny v Nové Pace výstavu, jenže v té době jsem měl pouze asi pět svých plastik. Ale stihl jsem jich vyrobit téměř čtyřicet. Na tu svoji akčnost hrozně rád vzpomínám a děkuji moc sousedovi, příteli Láďovi Komárkovi, s nímž jsem konzultoval svoje první práce. Stále mi říkal: makej, makej, vystavuj, ať to do těch lidí nacpeš!“
Koncem osmdesátých let si postavil svůj ateliér a čekalo ho denně téměř dvanáct hodin tvrdé dřiny. Začínal s upomínkovými předměty, později se dostával k větším formátům interiérových, dekorativních plastik. Byl osloven významnými galeriemi, muzei.
„V devadesátých letech se mi žilo dobře, a co jsem získal za své práce, tak jsem proinvestoval v cestování, což je moje druhá veliká láska. Teď je to trošku jiné, ruší se sklárny a i s prodejem individuální tvorby je to složité.“
S nápady ale nemá žádný problém, když prý člověk myslí, tak stále objevuje nové věci. „Ve dne mě obvykle nic nenapadne, zato v noci, ve dvě, ve tři, ve čtyři mě to vzbudí. Představivost je tak silná, že ani nemusím dávat nápad do tužky, hned vezmu hlínu a začnu modelovat.“
Úspěchy
Malíř, sochař, litec, sklář, jedním slovem umělecký výtvarník vystavoval v Německu, Švédsku, Holandsku, USA, Maďarsku, Japonsku, Austarálii, Izraeli a na dalších místech. S jeho plastikami se mohli lidé seznámit i v mnohých českých galeriích. Tavený houslový klíč věnoval letos v květnu známému pěvci Peteru Dvorskému. Žasl a studoval Rybův tajemný dárek se slovy: „Prosím vás, čo je to za kameň?“
Jeho největší láskou je sklo, následuje cestování, hudba, kamera, vaření a také sport. „Já mám hrozně rád pohyb, pinec, tenis, volejbal. Rád chodím na túry, v zimě mám stále v pohotovosti lyže,“ prozrazuje na sebe skromný umělec.
A my se dostáváme k tomu, jak tavená plastika vzniká. První je nápad, pak tužka a papír. „Kresby si dělám do malého skicáře, pak vezmu špachtli a sochařskou hlínu, a do posledního detailu vymodeluji, co má na plastice být. Model odleji do alabastrové sádry, hlínu vyndám, dám znovu do škopku. Do negativní sádry naliju zvláštní plastickou hmotu solagel, která po ztuhnutí slouží k odlití šamotové formy. Do ní se vloží určité množství kusového skla, za studena se dá do keramické pece, při 800 stupních se sklo rozleje a pak chladne.
Nakonec se forma rozbije a na světe je třetí pozitiv. První byl v hlíně, druhý v solagelu a třetí je ve skle. Ten se pak zušlechťuje, matuje, brousí, leští.“ Tak popisuje tvorbu svých skleněných plastik Jiří Ryba, který by se nyní rád zaměřil na exponáty do exteriéru.