Jeho viditelnosti rovněž nepřidává ani to, že je skrytý v zadním traktu staré radnice na náměstí a s hlavním vstupem z chodby k veřejným záchodkům. Právě přístup do divadla je v současnosti tím nejdůležitějším, co chybí dokončit, protože samotný sál, jeviště, technika i zázemí jsou v provozu již od roku 2007, ovšem s úpravami a dodělávkami, které se dokončily v loňském roce. K současnému stavu divadla se vrátím ale až na konci článku, protože by byla velká škoda nejprve nezmínit velice zajímavou historii tohoto sálu.

Historie

K zadní části domu č. p. 5, původně malého šlechtického zámečku ze 17. století, který dal Humprecht Jan Černín z Chudenic v letech 1687–1689 upravit, aby ho posléze věnoval Soboteckým jako radnici, byl do dvora přistavěn sklad soli – solnice. Původně barokní stavba byla však několikrát přestavěna (1778, 1808) a již v roce 1850 upravena pro divadelní účely. Tak zde vznikl jeden z nejstarších divadelních sálů na českém venkově, kde hráli místní ochotníci i kočovné soubory.

Výzdobu stropu tohoto sálu navrhl roku 1861 Josef Mánes a provedli ji místní řemeslníci. Počátkem 20. let 20. století byl sál rozšířen a adaptován pro potřeby kina. Bylo usazeno více jak 200 sedadel a 4. 3. 1922 se zde poprvé promítalo (podle pramenů šlo o americký film Za maminkou s Mary Pickfordovou v hlavní roli). Mánesova výzdoba byla při rekonstrukci necitlivě seškrábána a zabílena.

Není bez zajímavosti, že v té době ještě nebyl v Sobotce zaveden elektrický proud, takže elektřina potřebná k chodu biografu byla vyráběna pomocí benzínového agregátu. Prvním profesionálním promítačem, který složil v Praze řádné zkoušky, se stal obchodník Miloslav Bureš. Během první republiky zde tedy fungovalo kino, ale sál byl nadále využíván k divadelním představením. Například ve 20. letech se zde uskutečnily sobotecké premiéry Šrámkových her Léto, Měsíc nad řekou a Plačící satyr, které nastudoval sám autor s ochotníky ze Sdružení studujících soboteckých.

Za protektorátu se pak promítání filmů přestěhovalo do sokolovny a sál sloužil jen divadelním spolkům. Po válce byl provoz kina opět obnoven a promítalo se až do začátku 90. let, kdy byl celý prostor z ekonomických a technických důvodů uzavřen. Vybavuji si, že někdy v roce 1988 jsem se s kamarádem vypravil na polský film Sexmise, a dobře si pamatuji ten vlhký, zatuchlý vzduch, kterým poletovaly vlaštovky (!), a když si člověk na rozviklané sedačce poposedl, zhoupla se s ním celá řada.

Opravdu originální atmosféry sálu využila tuším v roce 1991 tehdy populární skupina Lucie k natočení známého klipu Černí andělé. Nedlouho poté bylo tedy kino definitivně zavřeno a jeviště přepažené příčkou sloužilo pro technické pracovníky města. Sedadla v sále se pokrývala prachem a sůl srážející se na vlhkých stěnách dávala vzpomenout na původní účel stavby.

Až do roku 2001 se nic nedělo. Toho roku, před 45. Šrámkovou Sobotkou, členové pražského Divadla v bytě v čele s Tomášem Horynou, členové občanského sdružení Splav! za podpory tehdejšího Střediska městské kultury Sobotka (SMKS) vytvořili jakési „Prozatímní divadlo“, jehož duší byl právě Tomáš Horyna. Ten zkušeně pomocí černých zákrytů upravil jeviště na scénu, kde se dalo hrát, a během festivalu se tak opravdu stalo.

Po dlouhých desetiletích se potemnělý sál opět ponořil do magického světa divadla. Hry Pidras ohněstrůjce a v následujícím roce Strašidla lidí v podání Divadla v bytě rozhodně patřily k vrcholům festivalu.

Rekonstrukce

To, že sál vstal z mrtvých, potvrzuje i fakt, že se každý večer během Šrámkovy Sobotky proměňoval v hojně navštěvované festivalové kino. V průběhu roku, dvou se tedy podařil jakýsi návrat ke kořenům – divadlo a kino v Sobotce. Po těchto krocích bylo jasné, že oživení sálu, kterému se tehdy pracovně říkalo Solnice, se musí dokončit a že si to vyžádá nemalé peníze. Celá věc zhruba rok stála, až se městu Sobotka podařilo sehnat státní dotaci ve výši 1,3 mil. Kč; další finance – cca 1,5 mil. Kč pak investovalo přímo město a Středisko městské kultury Sobotka.

Realizaci z větší části prováděla v letech 2005 - 06 stavební firma Petr Koťátko podle projektu arch. Sommera a došlo k několika zásadním úpravám. Byl opraven krov, vybourána stará prkenná podlaha hlediště a nahrazena betonovou, byly provedeny základní izolační práce, natažena nová elektroinstalace, upraveny šatny a sociální zařízení. Sál byl vyštukován, vymalován, byl položen zátěžový koberec a nainstalovány původní, ale opravené a přečalouněné sedačky. (Celkem tak vzniklo 110 míst.) Okolí zadní části budovy bylo vyčištěno a upraveno.

Během první poloviny roku 2007 bylo z rozpočtu SMKS nakoupeno a instalováno divadelní osvětlení, zvuková aparatura a opona. V červnu 2007 bylo Městské divadlo za účasti většiny členů zastupitelstva města otevřeno uvedením divadelní hry Almy de Groe: Mrchy aneb Řekni mi pravdu o své lásce.

Současnost

Od roku 2007 tedy divadlo fungovalo, ale bohužel s jedním velkým nedostatkem, a tím bylo chybějící topení. Sál, který sloužil přes léto jako chladivá oáza, se od října do března měnil v neútulnou mrazničku, kde cokoli pořádat bylo zcela vyloučené. V průběhu jara a léta roku 2008 v sále proběhlo několik koncertů i divadelních představení, během Šrámkovy Sobotky posloužil opět jako jedno z hlavních festivalových míst.

V tom samém roce byla v budově divadla v rámci plynofikace města zřízena plynová přípojka a na přelomu let 2008 - 09 se díky kombinaci dotace z Mikroregionu Český ráj a investice z městského rozpočtu v celkové výši téměř 400 tisíc Kč vybudoval systém ústředního topení připojený na plynový kotel. Mikroklima v sále se zlepšilo o 100% a mohlo se tak přistoupit k posledním úpravám a opravám.

Během roku 2009 byl sál dovybaven dalšími divadelními reflektory a související technikou. Mimo to, že sloužil opět jako prostor pro kulturní akce, stal se základnou pro Studio Šrámkova domu – dětský dramatický a recitační kroužek, který dlouhá léta vede Lada Blažejová ze Sobotky a který sklízí úspěchy na celostátních přehlídkách dětských divadel.

Takový je tedy současný stav a tím se vracím na začátek – k tomu, co je potřeba ještě udělat. Je to především zviditelnění hlavního vchodu do divadla z náměstí, jasné označení vstupu, a v rámci možností zkulturnění vstupní chodby, včetně zaclonění přístupu k veřejným záchodům vhodnou příčkou. Na důkladnější vyřešení vstupního prostoru si návštěvníci divadla budou muset počkat do celkové rekonstrukce bývalé radnice, s níž je počítáno v rámci rekonstrukce a revitalizace náměstí a městských domů na jižní frontě náměstí.

Jak a kdy k tomu dojde, je samozřejmě otázkou financí. Je ale dobré, že se s oživením náměstí již takto začalo, v posledních pěti letech se peníze na rekonstrukci divadla našly a jedinečný prostor bývalé solnice tak může opět sloužit divadlu a hudbě. Jan Janatka, MKS Sobotka