Krásně povězeno. Slova pana profesora by mohla odstartovat když ne diskusi, tedy alespoň uvažování. Jaké že ty kultury u nás máme, kolik jich je, kdo je dělá a jak je to s jejich podporováním.

Ve Slatinách o tom řeč nebyla. Tam obyčejná česká vesnice ukázala, jak se lidi dovedou dát dohromady, připravit setkání, předvést, jak žijí, co znamená málotřídní škola pro život obce. Nepotřebují žádné směrnice, žádné dotace z Bruselu, žádné drahé projekty. Ani extra nové úřady a úředníky.

Ne, nenapadám tyto potřebné lidi. Vždyť kdo si dal práci a prostudoval štefanské nominace, našel tam dokonce opakovanou pochvalu na dva úředníky jičínské radnice. Spontánní, nevyžádanou. Oni by ani nechtěli, abychom je jmenovali. Jen právě Štefan na tomto příkladu přinesl malou ukázku optimismu. Jiří Valenta to krásně pověděl ve svém dopise: „Uprostřed náporu mordů, korupcí, zlodějin, dokladů o vládě peněz, o katastrofách, přívalu hrůz, pomluv plynoucích ze sdělovacích prostředků naší země – najednou monumentální výčet neuvěřitelného množství zajímavých kulturních aktivit.“

Ano, směřuji k významu občanské společnosti. Ona koná a nepotřebuje k tomu koalice ani opozice, nepotřebuje smlouvy, které se vzápětí zpochybňují či porušují.

Ještě jedna citace ze štefanské kroniky: „Dnešní podvečer svým spontánním programem zastínil nedělní filmové ceny „OSCAR“.
⋌Bohumír Procházka