Podle ní kdysi vytvořil kresbu Otakar Zemina a v našich sbírkách ještě máme zdařilou kresbu formanů s povozem od Adolfa Mádle. Až do zavedení železnice na Horka u Staré Paky měli formani v rukách veškerou osobní i nákladní dopravu. Paradoxně největšího rozkvětu dosáhli v letech 1813 – 1814 ( stavba státní silnice k vojenským účelům) do zmíněné dostavby trati Pardubice - Liberec v roce 1858.

Poslední smrtelnou ranou bylo pro ně v roce 1871 otevření trati chlumecko – poříčské. Před tím dlouho jezdili mezi Novým Světem, Rokytnicí, Jilemnicí, Trutnovem a Prahou i Vídní. Jak jsem vyčetl v Novopacku, tak v Praze vozkové nocovali na Poříčí u Píseckých. Jízda do Prahy trvala dva dny, pobyt v Praze jeden den, dva dny zpátky a jeden den se odpočívalo. Velice důležité pro vozky byly zájezdní hostince, které jim za peníze poskytovaly do kopce přípřeže.

Mezi Jičínem a Novou Pakou to byly hostince Na Špici v Dřevěnici, v Kumburském Újezdě dřevěná hospoda Šimerkova proti škole (vyhořela v roce 1878), výstavný Hostinec u Nové hospody z roku 1823, v Nové Pace Nová hospoda postavená na místě staré asi v roce 1817. Ve Vrchovině pak byla zájezdní hospoda Kamarytova, která měla na konírnách letopočet 1791.

Vraťme se však raději k našemu obrazu. Vozkové byli lidé otužilí, znali svět, uměli vyprávět a byl na ně spoleh. Od ostatních lidí se lišili osmahlou tváří, ale především krojem.

Vše se tedy změnilo po zavedení železné dráhy. Pomalé vozky už nikdo nepotřeboval, vlaky vozily lidi, průmyslové suroviny i poštu. V Nové Pace a okolí vyrůstala jedna fabrika za druhou a to vše potřebovalo dovoz obrovského množství materiálu. Formani si posteskli, snad se i litovali při posezení v bývalých zájezdních hostincích, které také přišly o pěkné příjmy. Miloslav Bařina