Své dětství trávil v otcově dílně a láska k tomuto tvárnému materiálu jej také přivedla v letech 1927 – 1928 do učebního oboru hrnčíř na Odborné keramické škole v Bechyni. Díky výraznému talentu, spolu s plastickým citem a hlubokou znalostí materiálu, byl v roce 1928 přijat na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy.

Ve Skupině 42
Svým dílem se zařadil k nejvýznamnějším osobnostem českého moderního sochařství. Jeho tvorbou se prolínají vlivy Guttfreundova sociálního civilismu, kubismu i surrealismu a osobitostí tvorby vnesl do českého prostředí zcela originální výraz. V letech 1942 – 48 se připojil ke členům Skupiny 42, kde působil jako jediný sochař. Jeho plastiky jsou vytvářeny technikou asambláže nebo muláže (spojení přírodních materiálů se sádrou). Kombinují v sobě nejrůznější materiály a představují náměty z pracovního prostředí, nejrůznějších profesí, jevů technického pokroku, ale i okouzlení přírodními tvary. Jeho nejoblíbenějším materiálem byla, jak jinak, hlína zvaná permská červenice typická pro jeho rodný kraj.

Do ústraní
Z důvodů nesvobody projevu se v 50. letech odmlčel a počátkem let šedesátých se přestěhoval do poklidné vesničky Ždírce u Nové Paky. Zde také vzniklo jeho nejobsáhlejší dílo inspirované přírodou. K tomuto pozdnímu období Zívrovy tvorby náleží fantazijní dílo nazvané Mandrepora vytvořené v roce 1965. Klínovitý útvar s okem vytvořený z patinované pálené hlíny, vysoký 95 cm, připomíná ruku nebo prorůstající se kořeny. Hnědavé tóny patiny a drsnější povrch ještě více umocňují odkaz k inspiraci přírodninami. Utváření krajiny, skály, rostliny a geometrie nerostů se odráží i v dalších dílech z tohoto období, kterým ruce zkušeného umělce s velkou fantazií vtiskly novou tvář odrážející silné vnitřní napětí.

Ve sbírce RMaG v Jičíně je dílo Ladislava Zívra zastoupeno celkem osmi plastikami z jeho pozdního období a je považováno za velice hodnotné.
⋌Petra Ziková