Toho dne nás navždy opustil čestný občan města, nestor lomnické kultury pan Vladimír Mikule. Smrt tohoto veskrze všestranného člověka je bolestnou ztrátou nejen pro jeho blízké, také však i pro řadu místních institucí, spolků, ale též regionální historii a publicistiku. Pro nás, pracovníky muzea, byl pan Mikule doslova integrální součástí – letitým dobrovolným spolupracovníkem, rádcem, tiskovým mluvčím, neúnavným propagátorem, štědrým donátorem a brilantním autorem stovek novinových článků.

Byl to on, kdo mě před dvěma desítkami let společně s mým předchůdcem panem Františkem Novákem a Petrem Kábrtem zasvěcovali do tajů a úskalí muzejní a výstavní činnosti, pro kterou, jak zesnulý říkával, nestačí mít pouze vědomosti, ale také i cit a srdce. Bez této trojjedinosti se zmíněný obor lidské činnosti neobejde. Za mnohé jsem mu zůstal vděčen. I za to, že mě postupně seznámil s lidmi uměleckého světa – výtvarníky, hudebníky a herci, lidmi vesměs velkého ducha a vzácných vlastností, podobného ražení jako pan Mikule.

Ne vždy jsem s jeho názory bez výhrad souhlasil, ale musel jsem obdivovat jeho zásadovost, přímočarost, zápal pro věc, vitalitu a v neposlední řadě též sběratelskou píli, které přinášel nemalé oběti. Více než symbolická je skutečnost, že v muzeu, které se mu stalo každodenní nutností, byl mezi námi ještě hodinu před svým odchodem z tohoto světa. O to neuvěřitelněji pro nás tato smutná zpráva zněla.

Pan Vladimír Mikule byl osobností vskutku renesančního rozměru. Výčet jeho aktivit a zájmů byl úctyhodný a bezbřehý. Stal se členem Spolku čs. bibliofilů, Spolku sběratelů a přátel exlibris, Společnosti bratří Čapků, Masarykovy společnosti, Společnosti dr. Edvarda Beneše či Společnosti ochránců památek východočeského kraje. Dále byl členem Vlastivědného spolku Paměť a zasedal i v redakční radě sborníku „Od Ještěda k Troskám“, který tento spolek vydává. Kromě toho zastával funkci předsedy místní organizace České strany národně sociální, předsedy odbočky Klubu dr. Milady Horákové pro okresy Semily a Jičín. Stal se členem výboru pražského ústředí této organizace.

O rozsahu jeho zájmů a zálib svědčilo i to, že byl také dlouholetým předsedou lomnického šachového oddílu, kterému se věnoval již od roku 1944. Šachy vůbec se staly jeho velkou vášní. Po řadu let zastával funkci předsedy okresní šachové sekce a byl členem výboru krajské sekce. Mohl se též pochlubit členstvím v československém družstvu, které slavilo výrazné úspěchy v rámci mezinárodních utkání v korespondenčním šachu. Sportovního ducha projevil i na poli tenisu a jako organizátor turistických výletů.

Jeho rozhodující podíl na rozvoji lomnické kultury je nesporný a řekl bych až fundamentální. V šedesátých letech minulého století byl velmi aktivní v činnosti místního Závodního klubu Revolučního odborového hnutí při Technolenu, kde desítky let poctivě pracoval jako účetní. Společně s Karlem Vlčkem stáli u zrodu pořádání oblíbených besed se spisovateli, dále večerů poezie, koncertů a také výstav, ať už v prostorách klubu nebo později městského muzea. Zde, jako člen muzejní rady a dobrovolný pracovník, byl v průběhu let spolutvůrcem více než stovky krátkodobých výstav výtvarného zaměření, a to až do pozdního věku.

V září roku 2002, u příležitosti svých osmdesátých narozenin, uspořádal v muzeu výstavu své celoživotní sbírky věnované nositeli Nobelovy ceny básníku Jaroslavu Seifertovi, k němuž ho poutalo dlouholeté přátelství. Z části této kolekce, kterou muzeu velkoryse věnoval, byla zřízena stálá pamětní síň tohoto světoznámého umělce. Jsme si vědomi, že se jedná o velkou kulturní hodnotu, které si patřičně vážíme. V budoucnu může být využita např. i badateli ke studijním účelům. V rámci této akce mu starosta města pan Vladimír Mastník slavnostně předal za jeho celoživotní zásluhy v oblasti rozvoje kultury čestné občanství města Lomnice nad Popelkou, které se stalo společenským oceněním jeho nevšedních zásluh.

Na přelomu 70. a 80. let 20. století byl spoluvydavatelem kulturního občasníku „Okno“. Po změně společenských poměrů v roce 1989 se mimo jiné stal iniciátorem přejmenování názvů některých lomnických ulic po významných osobnostech našeho národa. Z hlediska poznání minulosti města jsou velkým přínosem jeho zveřejněná bádání v Lomnických novinách v rubrice „Kdo je kdo v dějinách Lomnicka“, která docení až následující generace.
Pro nás, muzejní pracovníky, se stal pan Mikule nejen zářným vzorem, ale také nevyčerpatelným zdrojem cenných informací a vzpomínek. Bude nám velmi chybět. Jeho tradiční místo v první řadě čestných hostů kulturních pořadů naší instituce zůstane již navždy prázdné. Nezapomeneme.⋌ Jan Drahoňovský, ředitel Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou