Když se tak ohlížím zpět na úplný začátek, byly zkoušky pro děti velmi těžké. Žáci museli zvládnout nejenom první začátečnické divadelní krůčky, učit se text, ale v neposlední řadě se sehrávat tak, aby byli jeden celek (jsou z různých ročníků II. stupně). Další náročnost byla koordinace učení do školy a zkoušek, které byly dvakrát do týdne – dvě hodiny ve středu a každou sobotu dopoledne do 12 -13 hodin. I o prázdninách, na jejich začátku, docházely ke mně domů představitelky hlavních rolí, abychom pokročily v práci na scénáři. Prázdniny nebyly ani zdaleka tak odpočinkové jako jindy, šily se a barvily kostýmy, občas se zopakoval individuálně text.

Všichni jsme si velmi dobře uvědomovali, že začátek nového školního roku bude velmi náročný. Škola, zkoušky, dotahování všeho, co jsme ještě potřebovali zařídit, a hlavně představení. Na konci září začalo jít do tuhého. Natáčeli jsme několik hodin celé představení pro organizátory festivalu. Společně s hrou jsme poslali do Řecka nespočet fotografií z představení i ze zákulisí. Velmi nás potěšila následná odezva: „Máte velmi krásné a zajímavé představení, už se na vás těšíme.“ Na jedné straně náramná radost a na druhé – velká zodpovědnost. Hlavně nepadnout, musíme to vydržet. Před námi několik představení. Jako první - jak jinak než pro I. a II. stupeň své základní školy. Dalším bylo nádherné vystoupení pro diváky v Bílsku. Velmi emotivní představení v domově důchodců a něžné, hebounké představení jako poděkování našim nejbližším, rodičům. A pak – pár dnů volna, škola a je to tady. Odlet. Obavy, jak to všechno dopadne!?

Večer, po příletu do řeckých Atén, se konala schůzka učitelů všech zúčastněných zemí a z ní vyplynulo, že pouze naše děti jsou jediné, které navštěvují školu bez zaměření na dramatickou výchovu. Organizátorka festivalu naše představení hodnotila pozitivně: „Máte úplně něco jiného. Váš příběh se netýká pouze přítomnosti, ale jde z minulosti do přítomnosti a je ztvárněn pohádkovou formou.“

Druhý den jsme po výtvarném workshopu a prohlídce Akropole měli první hodinovou zkoušku. Rychle se seznámit s prostorem, vyzkoušet hudbu, světla, nástupy jednotlivých scén, zkráceně text a honem pryč. V neděli odjezd do divadla – hrajeme pro veřejnost. Vřelé přivítání od starosty města Atén a organizátorů. Mezi diváky byla i naše velvyslankyně v Aténách a společně s ní velvyslanci ostatních zúčastněných zemí. Pomalu nastává čas našeho představení. Před námi byly na jevišti soubory z Německa a Holandska. Náš čas se rychle blíží, ale my jsme již nalíčeni, převlečeni. Pomalu, ale jistě začínáme… Ohlasy po představení jsou velmi příznivé – pochvaly za herecké výkony, kostýmy a líčení. Dokonce učitel z Holandska si musel udělat malou rekapitulaci toho, jaké role kdo hrál, protože naše žáky nedokázal v nalíčení poznat.

Po jednodenním aktivním odpočinku (jízda autobusem asi 300 km, prohlídka Mykén a Epidauru) následovalo vystoupení pro žáky řeckých škol. Na naše představení se přišly podívat děti ve věku od 10 do 12 let. Všichni dobře víme, jak jsou tito diváci kritičtí. Hrajeme. V sále je ticho, že by bylo možno slyšet spadnout špendlík. Končí naše představení, chvíle napětí a pak mohutný potlesk. Diváci čekají, až se odlíčíme, čekají trpělivě na podpisy nás všech. Připadáme si jak hvězdy. Přišel mezi nás i pan ředitel řecké základní školy a chválil naše představení. Od třídního učitele se dozvídáme, že dobře zná naše hlavní město, a že pokaždé, když přijedou do Prahy, neopomenou navštívit “černé divadlo“, které si jeho paní zamilovala. Velmi litoval, že nemohla být přítomna i na našem představení. Jistě by se jí líbilo.

Vycházíme z divadla, jdeme si něco koupit, a když se vracíme nazpět a jsme na druhé straně silnice, slyšíme mohutný potlesk, který nás doprovází až ke vchodu do divadla. Ano, byli to řečtí školáci čekající na autobus. Tak najednou se tu objevilo něco, co nikdo z nás nečekal – pocta nejvyšší - potlesk na otevřené scéně… Připadala jsem si jako král. Naše děti to dokázaly.

Závěrem mi dovolte poděkovat dětem za vzornou reprezentaci školy a České republiky, panu řediteli Kamilu Vávrovi, paní ředitelce Zdeně Vaškovové, rodičům a všem lidem, kteří nám na naší cestě na řecký festival pomáhali. Štěpánka Fléglová, režisérka