Ale shodujeme se, že hlavně chalupáři. A parta ze Slatin. Ptám se, kdy se naposledy hrálo v Češově divadlo.

Zamyslí se a začíná: „To jsem byla malá…"

DIVOCH je soubor složený z učitelů Základní školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši. Prostě se kantoři na malé škole domluvili. Další příklad významu malých škol. Prvně hráli doma před Vánocemi, tohle je jejich druhé představení. Tenkrát byl malý Bodlák ještě nenarozený a maminka Pampeliška – nápověda - se modlila, aby to ještě odnapovídala. Teď už je malý Bodlák jako malý divák.

Kulisy svépomocí, hudbu složil velký Bodlák, jakož i nahrál. DIVOCH složil všechno, včetně kočárku do školního autobusu a přijel do Češova dělat kulturu. Nádhera. Postavili scénu, vzali si takové ty malinké mikrofony před pusou, sedí na schodech za jevištěm a dolaďují představení. „Tadyhle si napiš ODEJÍT, a napověz mi to,“ říká Ježidědek. Zatímco Bodlák (Honza) cosi upravuje na oděvu Ježibaby v místech … nu, zdali nevyužívá toho, že Pampeliška se právě nedívá. Víla Verunka tu jen tak povlává a finanční expert Eulálie vše sleduje a kdo ví, zda si něco nezapisuje. Stejně je to zajímavý trojúhelník Honza – Verunka – Eulálie. Divadlo cosi naznačuje, ale neřeší až do konce.

Tak takhle vypadá příprava herců na představení. Nezasvěcený by řekl, že to musí být absolutní krach.

Nebyl, DIVOCH je soubor vysoké úrovně. Na jevišti se stále něco děje. Slovně, obrazově, zvukově, hudebně. V představení jsem nenašel hluchých míst. Jsou tu i další efekty – z ohniště se opravdu kouří, ptáci cvrlikají a malí diváci, vtažení do role, správně reagují. Profesionální kritik by našel asi ledajakou výtku, třeba někde klesá srozumitelnost, herci se točí k publiku zády… Možná tu byly i jiné výpadky, ale já je neobjevil. Ale občas jsem se otáčel k malým divákům. Měli pusy otevřené. A to je důkaz. Představení se povedlo. Jmenovalo se O Honzovi a víle Verunce. ⋌Bohumír Procházka