S nedalekým kopcem Veliš pojí Valterův ráj nejen místopis, ale také staré dřevěné trámy, pozůstatky někdejšího hradu, z nichž je vybudována část oplocení usedlosti. Od jara do prvního velkého sněhu tu Jiří Qido Valter nejen s manželkou Evou žije, maluje a pomáhá, jak může životu v obci, která má jen něco málo přes sto obyvatel.

Pan Valter ale hlavně maluje, plánuje a vystavuje. Právě nyní je Na Špejcharu keramika Zlaty Pokorné.

Jiří Valter maloval od dětství, dokonce ve dvanácti letech se už propracoval na výstavu úspěšných žáků kreslení v Chomutově, kde vyrůstal a s rodiči bydlel. Ještě si pamatuje, že namaloval podzimní zorané pole u aleje s jabloněmi, a náklonnost ke krajině mu už zůstala.

Cesta plná zatáček

Po dokončení základní školy se k překvapení rodičů přihlásil na Střední zemědělskou školu, po ní šel do Prahy na vysokou, ale kvůli nemoci tatínka a invaliditě maminky musel studia ukončit. Když otec zemřel, nechtěl nechat matku na severu samotnou. Jako zootechnik Státního statku v Hoře Svatého Šebestiána trávil dost času venku a opět se věnoval trochu malování severočeské krajiny. To neopustil ani v době, kdy nastoupil k policii.

Když se rozhodli s rodinou kvůli nehostinnosti severočeské krajiny opustit v roce 1977 Chomutovsko, hledal, kam jít, kde zapustit kořeny. Shodou náhod zvítězilo Jičínsko. Nastoupil na hospodářské kriminálce, potom dělal operačního důstojníka a nakonec tiskového mluvčího. Chalupu v Bukvici koupili jako ruinu krátce před přestěhováním ze severu. Byla v dezolátním stavu a rostly v ní stromy.

Galerie

Myšlenka vybudovat jednoduchou vesnickou galerii se zrodila při jeho dovolené na Poličsku, kde navštívil několik vesnických sálků s různými výstavkami, což ho nadchlo a inspirovalo zároveň. Své práce nejdříve vystavil ve dvoře stavení na zdech stodoly, až potom přetvořili bývalou sýpku neboli špejchar ve výstavní místnost. To bylo v roce 2004, v září a premiéru obstaral sám. Od té doby tu vystavovalo několik amatérských umělců.

„Já jsem si své působení po revoluci, kdy jsem opět začal hodně malovat, představoval tak, že si jednou sednu na náměstí ke stojanu, rozvěsím pár obrázků, budu malovat, lidé se zastaví, koupí si třeba za stovku jeden obrázek a já budu tvořit uprostřed nich. Vyřídil jsem si i povolení. Kuriózní bylo, že během deseti dnů jsem měl z ministerstva veškerá povolení,“ říká Jiří Qido Valter.

Svojí cestou

Nejdříve maloval tuší, potom tužkou, jezdil na malířské plenéry do Polska. Tam ho také přesvědčili, aby zkusil akvarel a třeba i olej. Je krajinář, tomu se věnuje nejvíc, portréty nedělá. Techniky malování si nastudoval většinou sám. Nehrnul se nikdy do žádných sdružení, má blízko k amatérským malířům Podkrkonoší i jičínského okolí. Některé z nich pozval i k výstavě do Bukvice. Například tu představil Evu Šinkmanovou, Aničku Hofmanovou, Vlastu Křečkovou, Bořka Vaňoučka, letos pletařku orobince Ivetu Dandovou.

Jiřímu Valterovi pomohlo malování i při těžkém onemocnění. Když šel do nemocnice na transplantaci, vzal si místní kroniku, kterou během, svého dlouhého pobytu ve zdravotnickém zařízení obohatil kresbami všech domů v Bukvici i osadě Křelina. Kromě toho v transplantačním boxu namaloval ještě přes 70 obrazů. Když se vrátil, opět pomáhá tam, kde může. Stará se třeba o čistotu rybníka, o místní kapli, kde dokáže podat návštěvníkům vysvětlení a zahrát jim i na varhany. Jeho manželka zase sleduje události obce, zaznamenává a paní místostarostce ulehčuje práci, aby to mohla krásným rukopisem přepsat.

Jedenadvacátá seč

„Jako každý důchodce, nemám čas. Když nemaluju, neprovázím, nejsem u rybníka nebo nedělám něco doma či kolem chalupy, jezdím se sekačkou a seču trávu. Letos už dvacetkrát,“ říká Jiří Valter.

Ještě než jsem odjel z místa, kde právě načal jedenadvacátou letošní seč, stačil mi prozradit své životní krédo. Kdysi malující a hrající policista, dnes tvořící důchodce, obdivovatel Slavíčka a Kavána, svých krajinářských vzorů: I bodlák může být krásný, záleží na tom, kdo a jak se na něho dívá. ⋌Vladimír Burjánek