Nejen za ní, ale i za Janem Rampasem, který obrazy doplnil svými dřevořezy, a to jak venku, tak uvnitř v roubené výstavní síni. Samozřejmě přijeli i za Qidem, tedy panem malířem Jiřím Valterem, který galerii vybudoval a své kolegy sem zve.

Dalším důvodem vysoké návštěvnosti je i atmosféra, která zde vždycky panuje. Letos i navzdory dvoucentimetrovým kroupám. Samozřejmě přispěla i kapela jménem Barś brothers, která svým žánrem s výstavou ladila.

Zajisté první letošní vernisáž Na Špejcharu trochu vybočila z bývalé řady realistického a užitkového kumštu a svým nefigurativním zaměřením dala nahlídnout do široké škály uměleckého konání. Je to dobře, Qidovi a jeho ženě, která je nedílnou součástí galerijního týmu, za to chvála. Samozřejmě ne každý bez uzardění skousne trochu jiné obrazy či plastiky, ale je nutné na ně občas hledět, protože ony mají tu vlastnost, že i když zpočátku řekneme – tomu nerozumím, vjem přetrvává. Nabízí se k přemýšlení, k diskuzím. Ale to je posláním kumštu. A taky ona různorodost, která ne vždycky hladí.

Pan sochař do dřeva, možná lépe ze dřeva, experimentuje. Tedy kombinuje. Polychromovaný objekt postavený na žentouru je přikrytý plechem, také barevným. Had a hvězdicovitý průzor je v přírodním dezénu. Uvnitř pak je menší připomínka prachovského totemu, rytá deska s přikázáním pro chatu Yetti a překvapení – provokace. Podivný mužíček. Jeho falus je v nesprávném místě a je trčící.

Malířka Zelená je ukázněně jednotná ve svém stylu. To ale neznamená, že obrazy jsou stejné. Jen sporadicky se objevuje postava. Je ale dominantní, nebo je součástí děje. Martina přiznává: „Moje malování, to jsou moje deníky.“

Abychom nechali promluvit i druhého kumštýře: „Člověk se vyvíjí, i umělec. Raději dělám věci větší.“ Výstava v Bukvici potrvá do konce června.⋌Bohumír Procházka