Bílý hrad = Bělohrad?

Petr Kolář ve své knize Lázně Bělohrad v kapitole „Ohlédnutí do historie“ nazval jednu kapitolku Bílý hrad nebo Bělehrad? Údaje čerpal z mého článku uveřejněného v Bělohradských listech, jenomže z neznalosti věci se dopustil chyb a celou verzi se snažil zpochybnit nesmyslným tvrzením o zakořeněné kališnické víře kraje, ze které nemohly vzniknout sympatie k dění v katolické Evropě. Vzhledem k tomu, že jsem byl první a také jediný, kdo na vznik názvu Bělohrad uvedl jinou verzi než tu, která tu byla desítky let vžitá, rád bych vše podrobně vysvětlil.

Otázka Bílý hrad nebo Bělehrad je především špatně postavena. Obě dvě verze o vzniku názvu Bělohrad jsou jako dvě na sobě nezávislé veličiny, jedna druhou nevyvrací ani nepotvrzuje, každá však je o něčem jiném. Až dosud se mezi oběma dělalo rovnítko. Všeobecně se tvrdilo, že název Bělohrad vznikl z názvu Bílý hrad, tedy z nové budovy, která bělostí svého zdiva připomínala bílý hrad a tak vzniklo ono Bílý hrad = Bělohrad.

V této souvislosti se až dosud uvádělo, že první zmínka o názvu Bělohrad se nachází na náhrobním kameni Václava Hořeňovského, který je tu uváděn jako „pán na Bělehradie.“ A tady je ukryto jádro omylu, neboť Václav Hořeňovský si nechal říkat „pán na Bělehradě“ ještě dříve, než nová budova svou bílou podobu získala. Proto ono „Na Bielehradie“ nemá s pozdějším „Bílým hradem“ nic společného.

Jako jediný důkaz, že název Bělohrad vznikl podle názvu Bílý hrad, je historiky uváděno slůvko „prý“ – prý podle bílých stěn budovy jí lidé začali říkat bílý hrad.

I když v Nové Vsi, ze které Bělohrad vznikl, nikdy žádný hrad nestál, je možné, že nová kamenná budova někomu hrad připomínala. A protože byla natřená vápnem, jistě bělobou přímo zářila, proto ji lidé mohli bílým hradem nazývat. Proč ne? Název Bělohrad však podle toho nevznikl, ten vznikl úplně jinak - ze slova Bělehrad. A jak k tomu došlo?

Poprvé jsem se s tímto tvrzením setkal při studiu knihy Antonína Profouse Místní jména v Čechách II, kde o nové tvrzi uvádí: „Nová tvrz v Nové Vsi byla pojmenovaná asi pro nějakou vzpomínku na srbský Bělehrad, který byl dobře znám z tureckých válek, např. r. 1521 dobyl ho po dlouhých bojích turecký sultán Soliman II.“

Tímto tvrzením jsem byl překvapen, neboť až dosud jsem se s ním nikdy nesetkal. Vždy jsem byl přesvědčen, že název Bělohrad vznikl z Bílého hradu. (Podle starého lidového rčení: Říkají to všichni, tak to musí být pravda.) Chtěl jsem přijít na to, co Antonína Profouse, který dobře znal verzi o Bílém hradu, přivedlo k tomu, že dal přednost odvození názvu od srbského Bělehradu. Na dlouhou dobu jsem se ponořil do studia dobových souvislostí získaných z historických i archivních materiálů. Verze o srbském Bělehradu se mi po čase zdála stále přesvědčivější a nyní už jako jedině možná. Vznik názvu Bělohrad má opravdu na svědomí Václav Hořeňovský z Hořeněvse. Musím však začít od počátku.

Předesílám, že jsem se často setkal u historiků s popisem událostí odlišným, někdy i chybným. Navíc údaje byly často neúplné, schází také nákres nebo sebemenší kresbička, jak vlastně ta budova, která lidem připomínala bílý hrad, vypadala. Verze o vzniku názvu města podle srbského Bělehradu má ale jednu velkou přednost: Není v ní ani jedno prý. Jak se tedy vyvíjel sled událostí kolem vzniku názvu Bělohrad?

Škopkové z Bílých Otradovic a Václav Hořeňovský z Hořeněvse

Původní obec se jmenovala – jak známo – Nová Ves. K ní patřila stařičká tvrz Koštofrank a vše bylo součástí peckovského panství, které roku 1543 koupil Jindřich Škopek z Bílých Otradovic. Zaplatil za ně 8 750 kop gr. Jindřich Škopek měl se svou ženou Hedvikou, rozenou Hořeňovskou, syna Jana, jenž byl v roce 1551 královským listem prohlášen za plnoletého. Již dříve však byl ženat s Markétou z Doubravan. (Jeho druhou manželkou byla pak Anna Holovouská z Holovous. Z prvého manželství měl syna Karla, z druhého Petra, Adama a dceru Kuňku).

Jan od otce převzal celé peckovské panství, usadil se na Pecce, kterou zveleboval a v Nové Vsi s Koštofrankem pověřil správcovstvím svého strýce Václava Hořeňovského. Zde dochází k dohadům: nepodařilo se spolehlivě prokázat, zda Hedvika Hořeňovská byla dcera nebo sestra Václava Hořeňovského (s největší pravděpodobnosti sestra). Proto se často objevuje, že Václav Hořeňovský byl s n a d strýc Jana Škopka.

Druhá nejasnost je v tom, že zatímco většina historiků tvrdí, že Jan Škopek pověřil Václava H. správcovstvím Nové Vsi s Koštofrankem, bělohradský kronikář František Petera píše, že Václav H. ji od Jindřicha Škopka koupil a stal se jejím majitelem. Tyto drobnosti však nemají pro vznik názvu Bělohrad žádný význam. Důležité je, že před příchodem Václava Hořeňovského do Nové Vsi se jméno Bělehrad ani Bělohrad u nás nevyskytuje.

Václav Hořeňovský správcem Nové Vsi s Koštofrankem

Václav Hořeňovský z Hořeněvse přichází do Nové Vsi a ujímá se správcovství roku 1556. V tomto roce je také uveden spolu s ostatními rytířskými pány v tituláři c.k. bibliotéky pražské. Starou sešlou dřevěnou tvrz Koštofrank nechal zbourat a započal s výstavbou domu nového, kamenného. Zařizoval si jej podle svého vkusu, pro pohodlné bydlení. Podle soupisu z roku 1624 byla při něm „láznička, světnička, kořená zahrádka, též kašna se stálým živým pramenem vody, lednice, v kterémž led do ledu trvá“ a jiné rozmanitosti. Historiky je často tato budova označovaná za tvrz, ale tvrz to nebyla. (Tvrze měly obranný charakter, byly opevněným rodovým sídlem drobného šlechtice, jemuž vybudování celého hradu přesahovalo jeho finanční možnosti. Historicky dokázaná tvrz, která se nám z té doby nejdéle zachovala, byla na celém peckovském panství pouze jediná – v Chotči. Na jejím místě stála později fara.V 16. století, v době renesance, to byly spíše zemanské dvorce.)

Budování nové stavby stálo jistě hodně námahy, práce a času. Bylo třeba starou tvrz zbourat, uklidit bouračku, upravit terén, vykopat základy pro kamenný dům, navozit materiál na novou stavbu, to vše jen ručně, bez mechanizace.

Václav Hořeňovský však neměl možnost nový dům celý dokončit a užít si ho, neboť, jak je uvedeno na náhrobním kameni, „ve středu po svatém Havlu“ roku 1558 zemřel. Dům dokončil Jan Škopek, který se v něm po smrti Václava H. usídlil.

Náhrobní kámen Václav Hořeňovského

Náhrobní kámen, tento němý svědek doby, byl nalezen r.1830 při kopání hrobu a později byl vsazen do chrámové zdi napravo od jižního vchodu. Je celý z pískovce, 170 cm vysoký a 83 cm široký. Má pro nás historickou cenu, neboť právě s ním je spojen vznik názvu Bělohrad. Uprostřed něho je vytesána stylizovaná podoba rytíře, v dolní části je znak příčně dělený. Ve vrchní půli je šachovnice, spodní část je prázdná. Nad znakem je přilba s kolčím, nad ní vztyčeno poprsí muže, z jehož hlavy trčí tři pera. Kolem obrazce je nápis písmem gotickým: „Leetha panie 1558 tu strzedu po Swatym Hawle umrzel gest w panu urozeny pan Waczslaw Horzeniowsky z Horzeniowse a toho czasu Na Bielehradie a Tuto Tielo geho odpotziwa Otzekawagitze Budautziho Wzkrzyssenij.“

Nevím, kdo jako první tento nápis rozluštil, přečetl a zapsal. Od té doby, tj. od roku 1830, řada historiků jej citovala. Nikdo se však nenamáhal, aby si jeho znění ověřil přímo na náhrobním kameni. Tím, že nápis opisoval jeden od druhého, se v něm ocitly chyby věcné i pravopisné. Dnes už je tento nápis těžko čitelný a v několika místech poškozený. Ale vraťme se k onomu názvu „Na Bielehradie“, který je v tomto nápise uveden a byl dosud mylně dáván do souvislosti s Bílým hradem.

Predikát a Bělehrad

Pátral jsem po tom, proč si Václav Hořeňovský nechal říkat „pán na Bělehradě“ ještě dříve, než svůj dům dokončil. Důvod je prostý: Predikát!
Václav Hořeňovský byl rytířem (důkaz o tom je v titulárním kalendáři, kde je uveden mezi pány ze stavu rytířského jako Vácslav z Hořeněwsy, důkazem je i stylizovaná postava rytíře na jeho náhrobním kameni).

Po přesídlení do Nové Vsi si potřeboval jako rytíř svůj predikát upravit o nový domicil. Pán na Nové Vsi se mu asi nezamlouval, pán na Koštofranku také nemohl použít, protože Koštofrank právě zboural, proto hledal jiný dobře znějící domicil. Zalíbil se mu název Bělehrad. Byl tehdy v celé střední Evropě dobře znám z tureckých válek nejen jako hlavní město Srbska, ale především jako pevnost, která se proslavila svým hrdinským bojem s Turky - a Václav Hořeňovský si svou malou pevnost přece právě budoval! Svou novou tvrz nazval proto Bělehradem. Predikát Václav Hořeňovský z Hořeněvse, pán na Bělehradě opravdu dobře zněl. Dokonce tak dobře, že i Jan Škopek, který se po jeho smrti z Pecky přestěhoval a ujal se vlády nad celým panstvím, upravil svůj predikát na Jan Škopek z Bílých Otradovic na Pecce a Bělehradě.

Václav Hořeňovský se tak nevědomky zasloužil o vznik názvu města Bělohrad. Název Bělehrad se udržel řadu let. Antonín Profous píše, že až do roku 1603. Bylo to však mnohem déle. V celém 16. století ve všech úředních listinách bylo uváděno zásadně jméno Bělehrad. (Po konfiskaci roku 1624 byla sepsána „taxa statku Bělehradu“ a v roce 1626 když bylo panství prodáno Albrechtu z Valdštejna, zmiňuje se opět název Bělehrad. Národní archiv, Praha. Desky zemské 254 E 29-30). Časem teprve analogií podle pravých složenin s prvním členem na o vznikl tvar Bělohrad (uvádí A. Profous).

Proč se stal srbský Bělehrad tak dobře známý v celé střední Evropě (Trocha historie)

Kontinuální osídlení Bělehradu trvá už několik tisíc let. Roku 1284 se stal poprvé hlavním městem Srbska. Leží na strategickém místě soutoku Dunaje a Sávy a byl v té době jedním z největších kulturních a historických měst Evropy. Byl součástí Uher, v 15. století tu byla pohraniční, těžko dobyvatelná pevnost Uherska.

Musel neustále čelit výpadům osmanských Turků, neboť Turci se snažili právě tudy dostat do střední Evropy. Mnohokrát stál tváří v tvář zkáze, ale vždy se dokázal vzpamatovat. Během své dlouhé historie byl čtyřicetkrát zničen, ale vždy povstal z popela.

Nebylo vojenské síly, která by dokázala zastavit výpady Turků. Již v roce 1396 v bitvě u Nikopole utrpěla křesťanská vojska vedená Zikmundem Lucemburským těžkou pohromu a Zikmund sám se jen stěží zachránil.

Počet výpadů ze strany tohoto stále agresivnějšího islámského souseda přibýval, až roku 1521 sultán Süleyman II. Bělehrad a další uherské državy na jihu země dobyl. Bělehrad byl připojen k osmanské říši (turecká posádka tam byla až do r.1867) a Turci z Balkánu začali ohrožovat celou střední Evropu.

V Čechách po smrti krále Vladislava Jagellonského (+1516) se stal českým a uherským králem jeho syn Ludvík Jagellonský, jenž byl korunován jako dvouleté miminko. Na trůn usedl, když mu bylo deset let – proto se mu říkalo král dítě. Když se z Balkánu valila turecká pohroma, bylo mu teprve dvacet let. Zbrklý, mladičký a nezkušený panovník svolal v roce 1526 z Čech i Uher zemskou pohotovost k boji proti Turkům. Naivně se spoléhal na pomoc křesťanských panovníků, ale ostatní země střední Evropy mu pomoc odmítly, i když Turci postupem z Balkánu ohrožovali celou střední Evropu.
Dne 29. 8. 1526 došlo k tragické bitvě u Moháče. Bitva měla pro celou střední Evropu fatální následky. Mladičký, nezkušený král Ludvík vytáhl do boje asi s dvaceti tisíci ozbrojenci sehnanými z Čech i Uher proti pětinásobné turecké přesile.

Když obrovské vojsko osmanských Turků sestupovalo na pláň u Moháče, dal král dítě rozkaz k útoku. Strašlivý masakr, který nastal, nezabral Turkům ani dvě hodiny. Pobili všechny uherské vojáky i jejich velitele. Ubohého Ludvíka vtáhla při panickém útěku těžká zbroj do bahna moháčských bažin, ve kterých utonul i s koněm. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány muslimským světem.

Po vyhraném boji se Turci rozjeli drancovat uherské vnitrozemí a vyplenili je až k Pešti. Osmanskými Turky byla pleněna i Dolní Morava, odkud byli Turci vytlačeni až v roce 1619. Jagellonci po strašlivé smrtí Ludvíka r.1516 opustili český trůn. Česko-uherská větev Jagellonské dynastie tím vymřela.
Potěšilo mě zjištění, že po boku krále Ludvíka Jagellonského s Turky bojoval a padl i majitel peckovského panství Jindřich Kutnar z Kutnova. Z těchto tureckých válek byl Bělehrad a jeho hrdinný boj v celé střední Evropě dobře znám.

Bylo hrdinství Srbů bránících Bělehrad dostatečně známo v českých zemích?

Setkal jsem se s názorem, že v 16. století, kdy nebyl rozhlas, film ani televize, nemohly zprávy o bojích s Turky proniknout k prostému lidu v českých zemích. Ten Bělehrad je prý pro nás příliš vzdálený a nemohl ovlivnit vznik názvu Bělohradu.

Je sice pravda, že s Turkem se v českých zemích těžko někdo setkal, ale bál se ho každý. Informace o drancování a zvěrstvech Turků byly přijímány zprostředkovaně, od účastníků bitev, propuštěných zajatců či účastníků poselstev. Aktuální zpravodajské informace přinášely také noviny, k jejichž masovému rozšíření došlo po vynálezu knihtisku.

Masakr u Moháče po dobytí Bělehradu byl jistě v Čechách dobře znám. Řada Čechů bojovala ve vojsku krále Ludvíka, jehož strašlivá smrt po prohrané bitvě otřásla jistě celým národem. Turci se dostali do širšího povědomí celých Čech.

Po prohrané bitvě u Moháče postoupili až k Vídni. Přes Vídeň se sice nedostali, ale Evropa v 16. a 17. století žila ve stálém tureckém ohrožení.
Také majitel peckovského panství r. 1524 Jindřich (Henrik) Kutnar z Kutnova, který býval purkrabím hradeckého kraje, roku 1526 táhl proti Turkům a u Moháče r. 1526 padl.

Důkazem solidarity s hrdinnými obránci Bělehradu je i obraz na severní straně mnišského chóru františkánského kostela v Olomouci. Je to obraz porážky Osmanů u Bělehradu. Šlo o projev úcty k jeho hrdinným obráncům. Svěcení byl přítomen i uherský král Matyáš Korvín.

Boje s Turky a Bělehrad v lidové slovesnosti

O dobré informovanosti prostého lidu o bojích s Turky svědčí i příklady lidové slovesnosti. Uvádím z nich jen některé:
Truchlivá píseň o zahynutí Ludvíka, krále českého, píseň Rabovali Turci až do Bielej Hory.

Další dvě písně jsou dodnes v repertoáru folklorních souborů při Strážnických slavnostech a dokazují, jak dobře byl Bělehrad u nás známý.
Belegrad, Belegrad - Moravská od Břeclavě (Bartoš I, 62 (156):

Ej, Belegrad, Belegrad. turecké pomezí,
ej, nejednej mamičky synáček tam leží.
Kerá má mamička na vojně synečka,
nech se ona podívá zrána do slnéčka.
Je-li tak červené, bude po– rúbaný
a je-li zatmělé, bude pochovaný.

Bělohrádek, Bělohrad - česká z Mnichu u K. Řečice, Holas II, 158 (234):
Bělohrádek, Bělohrad, Bělohrad,
to turecké pomezí,
nejedné matičky nejeden syneček,
nejeden syneček tam leží.
Leží jich tam na tisíc, na tisíc,
leží jich tam ještě víc;
nepudu za tebou, má zlatá panenko,
nepudu za tebou nikdy víc.

Důkazů o tom, že hrdinný boj obránců Bělehradu byl u nás dobře znám, je opravdu víc než dost. Není divu, že jméno Beograd,či Belgrad přejímala i jiná města v Evropě.⋌ Zdeněk Prchal