Malíři Volfovi se tak splnil jeho dávný sen z dětství – navštívit tento ostrov.

„Právě sem mě vypravil i s přáním šťastného návratu můj prvorozený syn v únoru 1996," vzpomínal malíř, „abych si mohl porovnat své představy se skutečností a také tu malovat. Nejobjemnějším obsahem mého zavazadla byl totiž malířský stojan, skříňka s barvami, štětci a špachtlí. Místo lahvičky koňaku lahvička terpentýnu…"

Čtrnáctidenní pobyt zanechal v jičínském malíři nezapomenutelné dojmy. Ostrov nesmírné přírodní krásy pro evropské malíře už dávno objevil francouzský malíř Paul Gauguin (1848 – 1903), který zde pobýval a tvořil v letech 1891 – 1893 a žil tu se zdejší krasavicí Téhorou. Ještě jednou se na Tahiti vrátil v letech 1895 – 1901.

Pracovitý člověk
„Navštěvoval jsem to, co mě lákalo, maloval, co mě upoutalo, jedl jsem to, co mi chutnalo," vzpomínal Jaroslav Volf. Jičínská výstava obrazů v jeho Galerietě ukázala, že byl neobyčejně pracovitý, pozorný a přivezl mnoho zajímavých námětů; obrazy krásných barev, exotické přírody. Devatenáct obrazů tahitské krajiny a prostředí si rád připomínám tituly Ulice u tržnice v Papeete, Vodní kaskády (Vaiharuru), Domorodá chýše, Jezírko v zahradě, Úplněk, Ostrůvek a další plně vypovídaly o malířově okouzlení, ale též o jeho pohotovém malířském zachycení dojmu. Výstavu doplnilo dalších 17 obrazů ostrovní krajiny Moorea – Palmový háj, Zátoka s pláží, Pobřežní vesnice, Polynéská krajina a další obrazy korálových ostrůvků (Cesta k horám, Malé atoly, Stíny palem ad.).

Jaroslava Volfa upoutala krása mořských pláží, nádherné obrysy sopečných hor, tajemno pralesa, smaragdové odstíny hladiny moří, tropické slunce opírající se do korun kokosových palem, život domorodců… Nejen obrazem vzdal chválu a dík krajině, ale i veršem. Za všechny alespoň připomenu jednu báseň – Úplněk na Tahiti, v níž zaznívá malířovo poetické vyznání snad nejvýrazněji.

To vše, ale i mnoho jiného jsem si připomněl, když nás v naší zemi navštívila tropická vedra. Ve světě jsou mnohá krásná místa, a zajímavá. Ale nejkrásněji je přece u nás.    Josef Pavlík