Kmotr, architekt Karel Kuča při polévání popřál, aby knížka přinášela otázky. Kmotřenka, ředitelka jičínské knihovny Jana Benešová, aby se hodně četla.
Byl to poněkud neobvyklý křest. Do salonku muzea přišlo na pětašedesát lidí, sotva se vešli. Hlavně ale, nezněly oficiální projevy, ale mluvilo se lidsky, věcně a byla u toho sranda. Jaromír rozdával kytky všem, kteří se na těch 133 stránkách podíleli, a přijímal láhve.

Hlavní kytku dostala Věra Šejnová, která ho k vydání knihy přemluvila.
A udělala její grafickou úpravu. Ta je zajímavá třeba tím, že poznámky, které každý odborný výtisk má, jakož i některé náčrty dala na okraj stránek. A ony se dají číst a prohlížet jako samostatný příběh.

Taky v nich Jaromír občas připomíná Báru Klipcovou, která mu v mnohém poradila. To je taková obyčejná, ale chytrá holka, která kdysi pracovala v muzeu. Podle Jaromíra patří k největším znalcům Valdštejna.

Křest se protáhnul, protože tady se sešla parta lidí, kteří si mají co říci. Například přišel Michael Pospíšil, známý muzikant a muzikální historický badatel,a začal zpívat píseň o knížeti Valdštejnovi z 18. století, která má 76 slok. Ale ho včas zarazili. Takže stačil odzpívat, jak se praví: „Nechte vojny, hleďte práce." Povídalo ještě víc lidí.

Třeba Dana, to je Jaromírova žena, prozradila, že v autě musí Jaromírovi občas říct: „Už zase jedeš do příkopu. Nedívej se pořád po těch krajinných koridorech."

Aha, je třeba taky psát o knížce. Tak ona se jmenuje Jičín – Valdštejnovo pole neválečné. V úvodu autor vysvětlil, že je to nejspíš esej o vnímání zeměpisných vztahů zaměřená na tématiku územního plánování a stavební dějiny Jičína v době valdštejnských přestaveb.

V textu a na četných náčrtcích rozebírá všechny ty čáry v architektuře města v návaznosti na krajinu. Co bylo, co je, či mělo být. Hlavně ale vše porovnává s myšlenkami a plány, klade otázky. To na pozadí historických událostí a vévodových vladařských záměrů.

Kniha je o stavbách církevních (kostely, kláštery), světských (palác, kolej). O jejich uspořádání v architektuře města a navázání na linie krajiny.
Autor varuje, že laik knihu stěží přečte na jeden zátah. Tak si užívej, čtenáři.   Bohumír Procházka