Mimo jiné nám v něm prozradila, jak vzpomíná na dětská léta v Jičíně a také čemu se ráda věnuje, když nemusí vykonávat své herecké povolání.

Jak jste se k herectví dostala? Kdo vás k němu přivedl?
Takřka úplnou náhodou. Nikdy mě nenapadlo, že bych chtěla být herečkou. Jako malá jsem šla z kroužku do kroužku a v žádném nevydržela déle než rok. Až se zjevil K-klub a Martin Zajíček a jeho dramaťák. Mamka mě tam dovedla, to jsem byla v sedmé třídě. Zazpívala jsem u klavíru, předvedla, tuším čerta, a moje „kariéra" začala. Strašně mě to bavilo, ačkoli jsem bojovala se studem. Asi po roce za mnou přišel Martin, jestli to nechci zkusit na konzervatoř. Stále jsem to brala jako hru, až když jsem se dostala do druhého kola, řekla jsem si, že to asi se mnou nebude tak marný. Konzervatoř nakonec nevyšla, ale nějak mi to nevadilo. Měla jsem čtyři roky na to, abych se dostatečně připravila na JAMU. Chodila jsem zpívat, tancovat, zkoušela jsem kytaru, samozřejmě jsem dál pokračovala v dramaťáku, až to klaplo.

Když byste si měla vybavit dětská léta v Jičíně, na co byste vzpomínala?
Když na dětství vzpomínám, vybaví se mi panelák, stromy před a za ním, jak po nich lezu, donekonečna jezdím kolem domu na kole nebo s kočárkem a občas něco provedu. Cítila jsem se svobodně a jsem ráda, že mě naši do ničeho nenutili a dali mi volnost.

Co v současné době natáčíte za filmy – seriály? Kde Vás můžou diváci vidět? Působíte nyní v nějakém divadle?
Dotáčím seriál Neviditelní pro Českou televizi, v jednání je další dobový seriál, vypadá to i na filmovou spolupráci. Na podzim by měl do kin jít debut Slobodanky Radun My2. A na víc jedna velká novinka. Po letech se vracím do divadla Na Zábradlí. Minulý rok tam přešel tým z Reduty z Brna, Petr Štědroň, Dora Viceníková a Honza Mikulášek. S Honzou jsem nikdy neměla štěstí se pracovně potkat, tak teď se mi splní sen. Jeho věci jsou mimořádné.

Jste filmový fanoušek ve smyslu pasivního dívání se? Jaké máte ráda žánry?
Jsem velký fanoušek. Nenechám si ujít filmy od oblíbených režisérů s oblíbenými herci. Sleduju, co se děje v kinech, na co se můžu těšit. Je to skvělá inspirace. Navíc, když vidím film, kde všechno má svůj smysl, jsem dojatá, že to řemeslo stále funguje a žádné 3D ho nezničí. V poslední době mě nadchnul film Grand hotel Budapešť. A těším se na oscarové snímky i na český film Fair play. Tím chci říct, že jsem otevřena jakémukoli žánru, snad kromě hororu.

Co ráda děláte, když zrovna nehrajete?
Ráda sleduju filmy a seriály, občas něco přečtu, vracím se k angličtině, občas si zacvičím. Když mi kvete terasa, věnuju se jí. A samozřejmě když to časově vychází, nejraději ze všeho cestuji. Čerpám z jiných kultur, lidí, je to obohacující. Naposledy mě dostala Patagonie v Chile.

Budete v porotě na tradiční akci Dívka roku. Jak se těšíte?
Těším se na ni. Tím, že jsem byla aktivní součástí přes deset let, potkám tam lidi, které přes rok minu. Navíc dívat se na holky, co všechno dovedou, je dechberoucí.

Vracíte se do Jičína ráda?
Do Jičína se budu vždycky vracet ráda. Mám tam rodiče, babičku, přátelé, tedy zázemí, které si mě hýčká. Je pravda, že tam nejezdím moc často. Dát dohromady volný víkend je těžké. O to víc se vždycky těším.
Ptal se: Martin Vávra