Zdi kovářské dílny lemují sady speciálního nářadí a uprostřed prostoru žne kovářská výheň. Většinu nástrojů si zdejší kovář vyrábí sám, část z nich, jako jsou například sekáče, rejhováky, palice, si upravuje.

„Od dětství se mi kovařina líbila, učaroval mně oheň, tak jsem si říkal, že budu kovářem nebo sklářem. Nejdřív jsem se vyučil v Turnově na UMPRUM uměleckým kovářem, pak jsem si zkusil huťařinu skla v Železném Brodě a přitom jsem cítil, že je mi bližší železo. Začal jsem budovat svoji dílnu ve Zboží o od roku 1997 tady kovařím," vzpomíná na své začátky.

Kovařinou se prý dá uživit, ale je to dřina. A je to řemeslo, kde věci vznikají hodně dlouho. Dřinou je i shánění zakázek.

„Samo řemeslo o sobě je fyzicky náročné. Chce to nejen kondici, ale i představivost. Zakázky zpracovávám od návrhu až po montáž, takže do posledního puntíku. Musím být schopen požadovanou věc vymyslet, vyrobit a potom je to o komunikaci s lidmi. Dost často zákazník neví sám, jakou má představu, musíte dodat nápadu reálnou podobu," poučuje nás.

Na otázku, o co mají zákazníci největší zájem, odpovídá:
„Je to rozličné, od drobných kovaných šperků přes dekorativní nože, doplňky do interiérů k plastikám do zahrad, přes restaurování historických věcí po brány, ploty a rozsáhlejší konstrukce. Rozsah je veliký a už mám okruh lidí, kteří se vrací nebo mě někomu doporučí. Občas se někdo ozve přes webové stránky, ale je to hlavně o tom, že sama moje odvedená práce mi posílá další zákazníky," vysvětluje.

Práce jako zábava
Nejhorší je prý práce, kterou člověk dělá tvrdě pro obživu. Pak mu přestává být zábavou a stane se nutností, a když se s ní má člověk živit, tak se to stává. Ale případ Honzy Beka to není. Má zaměstnání, kterého ho zkrátka baví. Snažíme se z něho „vydolovat" zakázky, která byly náročné, nevěděl si s nimi rady. „Prakticky všechno je náročné. Někdy dají zabrat i drobné věci, asi by se to dalo vzít z různých oblastí. Někdy je to blíž zámečničině, kdy jsme například dělali obrovské zábradlí pro schodiště zahradních teras.

Pak každá věc má své kouzlo, zajímavost. To asi nedovedu vypíchnout, která věc. Už jich bylo tolik, že se mi to ani nevybaví. Nyní například dělám tepané masky ze železa, které budou nosníkem pro květiny. Zdobit budou zahradu, kam jsme už ze železa vytvářeli několik neobvyklých motivů. Každý rok je něco zajímavého, studně, rumpály. Spousta věcí vzniká ve spolupráci s Jindrou Benešem, který je velice šikovný, řemeslo ovládá a má dobré nápady. Je to i výborný společník," chválí svého kolegu.

U rozpálené výhně se tu potýkají nejčastěji s konstrukční ocelí, ta se prý dobře kove. Občas sáhnou po barevných kovech jako mosaz nebo měď. V poslední době hodně využívají i kovanou nerez, i když je to na zpracování náročný a těžký materiál.

A kovář Bek srovnává. „Když uděláte chybu v kameničině, kámen se dá natmelit, kovařina se nechá nanýtovat nebo svařit v ohni, nechá se spravit, ale samozřejmě ne do nekonečna. A sklo? To je opravdu složité, omezené a náročné. Tady stačí jedna chyba a začínáte znovu." Mistr za kovadlinou musí mít i dobrou fyzičku. Zajímá nás, zda po náročné práci zbývá energie i na sport.

„Člověk se musí odreagovat, takže sporty dělám rekreačně. Jinak jako koníčka mám přírodu, to je pro mě místo relaxace a dalším koníčkem je rodina, té je většina věcí podřízena." Nebrání se ani myšlence, že by se v jeho šlépějích vydal syn.

Kovářova kobyla
„Z pohledu rodičů bych řekl, že jsou jednodušší práce, se kterými se dá živit. Ale když ho to bude bavit, tak proč ne, ať si jde svoji cestou," konstatuje mladý muž, který stráví ve své dílně někdy šest, jindy i dvanáct hodin denně. Ale je to prý i o papírování, které nemá rád, ale i to je nezbytnou součástí jeho povolání.
Pořekadlo Kovářova kobyla chodí bosa je poplatné i u Beků. Pro dům vytvořil umělecký kovář spoustu drobností, mříže na kytky, bránu i nohaté pavouky. „To je takové příjemné zpestření, je to o volné tvorbě, při které se sám člověk rozvíjí, a to je velice důležité," dodává.