Do Jičína jste byl pozván na přednášku v rámci knihovnické dílny. Jaké to bylo, pohlédnout do očí lidem, pro které jste v dobách minulých redigoval 
knihy?Vím, že knihovníci jsou lidé sympatičtí, chápaví, obeznalí a povýtce inteligentní, a tak přednášku ausgerechnet ode mne dozajista nečekali. Přednášet jim bych totiž věru neměl o čem. Byl jsem tu jen tak vyprávět, tlachat a žvanit spíše o ničem než o něčem, abych jim dopřál potěchy cizím neštěstím. To jest svým. Taktika je to vcelku osvědčená.

Kromě knihovnické dílny se v Jičíně konal festival pohádek. Co vy, coby trošku negativistický člověk, na tento žánr, kde obyčejně vítězí dobro nad zlem, říkáte a jaký k němu máte vztah?
Jistěže vřelý, ony totiž ne všechny pohádky končí dobře…

V české kotlině snad každá.
To máte recht. Na druhou stranu, něco tady dobře končit musí. Když ne politika, tak alespoň pohádky.

Máte vlastně vy nějakou tu oblíbenou?
Paměť mám chatrnou, a tak si teď žádnou nevybavím, patrně bych však volil některý z Erbenových hororů. Coby drobný ještě hošík jsem velice napjatě čítal pohádky Boženy Němcové. Měli jsme je doma v knihovně v nádherném vydání, ten úctyhodný svazek se jmenoval Zlatá kniha pohádek BN a zlatý skutečně byl, měl zlaté desky i ořízku. Usoudil jsem tedy, že půjde o cosi vskutku cenného. A opravdu, jen co jsem se začetl, vnořil jsem se do těch příběhů natolik, že jsem se nedokázal odtrhnout. Doslova mne uhranul jazyk, kterým byly psány. Od té doby ho používám také. Ta archaičnost se mi zamlouvá čím dál tím víc.

Takže vaše vyjadřování nejvíce ovlivnily pohádky.
Nejen ony. Prostě jsem se tak trochu nakazil od starých autorů.

Když už jsme u toho jazyka. Jak hodnotíte současný?
Máte-li na mysli současný jazyk obecně užívaný, tak nad tím příliš nebádám, natož abych se pohoršoval, či dokonce hořekoval. Je mi totiž známo, že jazyk se vyvíjí díky tomu, že ho jeho mluvčí vytrvale przní. Kdyby neprznili, vývoj by se neblaze zastavil. V tomto ohledu má čeština historii věru bohatou, přestála už mnohé a jen tak něco ji neporazí…

Několikrát jste přiznal, že jste lenošivý člověk. Tak co teď leží ve vašem dosahu za knihu?
Před časem jsem si pořídil čtečku. Věc je to výborná, ale má jistou nevýhodu. Na rozdíl od klasických svazků nemá obálku ani přebal, a na první pohled tudíž nikterak nevyjevuje, co se v ní skrývá. Musíte ji holt otevřít a zapnout. K tomu jsem se však v poslední době jaksi nedostal. Vím sice, že jsem si do ní nedávno natáhl čtyři nové knihy, ale už si zaboha nevzpomenu, kteréže to byly. Čeká mne tedy opravdové překvapení…

Letos jste oslavil životní jubileum. Nedávno kulatiny slavil i spisovatel Jiří Žáček, který se zapřísahal, že do tohoto data bude již věk odečítat. Jak jste na tom vy?
Jirka je básník natolik košatý a obdařený, že odečítat směle může, mně by to hamižnost nedovolila, a tak raději i nadále přičítám. Cokoli, co bych odečetl, by mi až bolestně chybělo. I ta léta budu tedy raději vršit, co to dá, byť k trojcifernému číslu to dotáhnu asi jen sotva. Ale snažit se budu, už jen z pouhé fiskální zlomyslnosti, abych si z důchodového účtu stáhl vše, co jsem tam dosud 
nasypal.

Nedávno jste naznačil, že vám odešly múzy. Nenalákáte je teď do svého příbytku ve stínu jaderné elektrárny?
Už na ně nijak nelíčím. Bylo by to úsilí zcela marné, neb vím, že se přijít nechystají. Věnuji se teď pouhým tlachům a ty věru nemají s múzami co do činění. Ostatně ve stínu jaderné elektrárny může člověk doufat leda tak 
v nějaké důkladnější osvícení…

Ještě se vrátím k pohádkám. Myslíte, že v této uspěchané době, kde je násilí na každém čtenářově kroku, mají šanci uspět a porazit to zlo. Myslím tím zejména americké pohádky, z kterých snad z každé stránky tečou hektolitry krve?
Příběhy, ať pohádkové či jiné, se v průběhu času zas tolik nemění. Spousta motivů a témat se opakuje a vrací, poletují napříč všemi literaturami, takže se mnohdy stane, že to, co my považujeme za pohádku ryze českou, pokládají třeba Němci za pohádku ryze německou. Jsou to vlastně archetypy, které s námi putují už od starověku, ne-li od dob dávnějších.Novodobé české pohádky, dokážu-li si jaké vybavit, bývají kupodivu vlídné. Ale nejen děti, nýbrž i dospělí, mají neukojitelnou potřebu se děsit. Proto ona záplava všelikých krváků, hororů, kdejakých příběhů katastrofických a apokalyptických. Možná spoléháme na jakousi pochybnou magii a chceme věřit, že odžijeme-li si všechny ty hrůzy literárně čili virtuálně, ve skutečném životě nás pak nedostihnou. Je to sice omyl, ale co kdyby…