Kliknutím zvětšíteFenomén moderního cirkusu s kořeny v kanadském Montrealu katastrofu přestál. A úžasný spektákl, s nímž se na pět jarních dní (od 3. do 7. května) zabydlí v pražské O2 areně, je o to větší poctou nespoutané přírodě. OVO – portugalsky „vejce“ – připomíná jakousi hodně divokou variaci na hru bratří Čapků Ze života hmyzu. O radostech a nástrahách, jež s sebou experimentální pohybové divadlo přináší, si se mnou povídali pavoučí žena Svetlana Delous, představitel cvrčka Jorn De Laender a mluvčí Cirque du Soleil Janie Malletová.
Nikdy bych nevěřil, že takovou otázku vypustím z pusy, ale… tohle je vaše první havěť?
Jorn: Pro mě je OVO teprve druhá show, ve které účinkuju. Už jsem v Cirque du Soleil vyzkoušel pár jiných postav, ale cvrčka jsem ještě nedělal, to se přiznám.
Svetlana: Já pavouka překvapivě ano.
A já to věděl!
Svetlana: Když jsem chodila do cirkusové školy, jeden z prvních úkolů, které nám tam dali, byl, abychom se pohybovali jako pavouk. Takže když jsem se před pár lety dozvěděla, že mám v představení OVO spřádat hedvábné sítě, říkala jsem si: Kruh se uzavírá, brzy ze mě bude profesionální pavoučice.
OVO čerpá náměty z přírody kolem nás. Ale tak to bylo v Cirque du Soleil od samého začátku, ne?
Janie: My se inspirujeme spoustou věcí. Každou show připravuje jiný tým, čerpáme z mnoha různých zdrojů. Tentokrát jsme opravdu pečlivě studovali fungování ekosystému, který je ostatně všudypřítomný – na to se často zapomíná a my bychom byli rádi, aby si to lidé uvědomili. Samozřejmě, že členovci nás jako akrobatickou společnost přitahovali nejvíc. Chtěli jsme se podívat, jak spolu jednotlivé druhy komunikují, do jakých se dostávají interakcí. Když naše show v roce 2009 vznikala, brazilská režisérka Deborah Colkerová do ní obtiskla leccos z přírody své rodné země. Proto je OVO tak barevné, temperamentní, magické. Máme pestrobarevné kostýmy, inspirované brazilskou florou a faunou. V muzice slyšíte brazilské rytmy. Uprostřed toho všeho poskakují na trampolíně cvrčci, ale divákům se nad hlavami doslova vznášejí i krásně vybarvení motýli.
Jorne, vy hrajete jednoho z těch cvrčků, ale během večera se musíte vtělit i do dalších breberek.
Jorn: Občas zaskakuju za klauna v kostýmu velké namodralé mouchy.
Bzučivky obecné, řeklo by se česky. Je běžné, že v Cirque du Soleil všichni dělají všechno?
Svetlana: Záleží na tom, co koho zajímá a co mu jde. Většinou se v každé show najde pár akrobatů, kteří si kromě toho, co je jejich povinnost, chtějí vyzkoušet něco nového. V takových případech je cirkus otevřený jejich návrhům. Musejí ale znovu projít konkursem, na každou roli navíc se dělají další zkoušky.
Janie: Světlana taky funguje jako náhradník za jednoho z klaunů. Ale na rozdíl od divadla, kde vystupuje buď herec, který byl do role obsazen, nebo jeho záskok, u nás jsou pořád všichni na place. Můžou si různě prohazovat úlohy, ale celý večer pracují. Když není nutné, aby Jorn zaskočil za klauna, dělá dál cvrčka, je prostě stále ve hře. Nikdo nečeká vzadu v záloze.
Chápu to správně, že má každý člen souboru zvláštní schopnosti? Jaké jsou ty vaše?
Jorn: Mám gymnastický trénink, prošel jsem řadou soutěží, a když jsem s vrcholovým sportem skončil, Cirque du Soleil se mi zdál být dobrou cestou, jak tyto zkušenosti zúročit. Díky němu pokračuju v tom, co miluju. Navíc můžu to, co umím, předvádět den co den před plným hledištěm, což je naprosto úžasné. Přitom se dál učím a zdokonaluju, jako sportovec i umělec.
Svetlana: Já jsem vzdušná akrobatka, šplhám, létám v povětří. Původně jsem byla tanečnice a věnovala se baletu, což se mi teď hodí. Držení těla, vláčné pohyby – to všechno můžu do postavy pavouka zakomponovat.
Janie: V Cirque du Soleil nemáme jen ty nejlepší akrobaty, sportovní špičky, olympioniky. Při konkursech nás také zajímá, jestli umějí hrát. Jestli rozumějí choreografii, jsou schopni pracovat v týmu, dokážou dělat humor, jestli vůbec mají dost sebevědomí, aby pravidelně vystupovali před obecenstvem. Hledáme kombinaci všech těchto schopností, včetně klaunství, ale i ochoty poznávat nepoznané a uvolnit se. Nejen pohybově – hrozně důležité je mít otevřenou hlavu.
A co osobní charisma?
Svetlana: Jednoznačně, bez něj to nejde. Nemůžete jen tak předvést svůj trik a ztratit se. Musíte publikum vtáhnout do děje, aby došlo ke spojení. Ptal jste se, jestli se Cirque du Soleil inspiruje přírodou. Já myslím, že hlavně zkoumá člověka – jeho zápasy, city, bolesti, ztráty, způsoby, jakým je překonává. Do svých performancí vkládáme leccos ze sebe, a snad proto na nás diváci tak dobře reagují.
Má Cirque du Soleil určitou filozofii, podle níž se řídí? Víte, co chcete veřejnosti předat?
Janie: Na tom, co děláme, je nejkrásnější, že náš cirkus promlouvá ke všem, bez výjimky. Když vymýšlíme představení, jsme si dobře vědomi toho, že každý, kdo ho navštíví, do něj vnese své vlastní emoce. Přijde z jiného prostředí, má jinou vizi. Proto se snažíme poskládat celek z mnoha různých faktorů: kromě akrobacie komunikujeme s diváky pomocí živé hudby, hrané přímo na jevišti. Máme videoprojekce, do detailu propracované kostýmy. Co si kdo přeje, to by měl v naší show najít. Tři roky, nebo třiasedmdesát – věk ani rozdílné zkušenosti nejsou na překážku. Můžete přijít s rodinou, s kamarády, sám. Různí lidé vidí představení různě, ale podstatné je, že v něm něco nacházejí.
Je dovoleno, aby účinkující zasahovali do scénáře nebo do podoby jednotlivých výstupů?
Svetlana: Ti, kteří jsou k tvůrčímu procesu přizváni, se na něm nějakým způsobem podílejí. Samozřejmě musejí poslouchat režiséra, choreografy, designéry, ale pak už je na nich, aby postavě dali život. Jak se práce na show vyvíjí, jednoho umělce často nahradí jiný, a ten si roli zase trochu upraví. Úlohu červeného pavouka jsem zdědila po několika výjimečných lidech, kteří ho viděli úplně jinak než já. Teď mám tu vzácnou možnost, že si vybírám z jejich i svých nápadů, a skládám z nich, co je pro mě nejlepší.
Hudební složka je v OVO skoro stejně důležitá jako ta pohybová. Smíte se rozhodnout, jaký typ muziky byste chtěli při svých akrobatických číslech slyšet?
Svetlana: Hudba, která doprovází naše show, se nemění. Pro nás je důležité, aby byla konzistentní. Protože my na ní závisíme. Nikdo předem neví, co se na pódiu semele. Musíme mít nějaké záchytné body, na které se dá spolehnout. Jde o timing. K některým výkonům potřebujete slyšet příslušný hudební akcent, podle něj se řídíte. A to musí být každý večer stejné.
Jedinečný Cirque du Soleil přijíždí do Česka s představením OVO.
Jorn: Občas se stane, že nějaká scéna trvá déle, než bylo v plánu. A pak se muzikanti musejí přizpůsobit. Trochu upraví svůj doprovod tak, aby s našimi výkony lícoval. Kapelník neustále počítá, přepočítává, kolik času uplynulo a kolik ještě zbývá.
Janie: Tohle je fakt zajímavé. Hudba k představení OVO vznikla v roce 2009, ale hrajeme ji živě. Máme sedm hudebníků, někdy sedí za scénou a sledují děj na obrazovce, jindy jsou přímo na pódiu. To, co publikum slyší, je mix předtočených nahrávek a živé muziky, provozované v ten konkrétní večer. To je právě proto, abychom se mohli kdykoli adaptovat na danou situaci. Muzikanti spolu komunikují a pozorně se dívají, kudy se show ubírá. Taková míra zapojení není u jiných cirkusů obvyklá.
Dovedu si představit, že se v tom vašem malém akrobatickém vesmíru dá snadno ztratit. Na co myslíte, když ty náročné úkony provádíte?
Jorn: Protože jsme na scéně v podstatě skoro denně, v některých momentech už letíme na autopilota. Jasně, že musíte pořád hlídat, co se děje kolem, ale leccos z toho je rutina. Pak ovšem přijde chvíle, kdy musíte být duchem stoprocentně přítomni. Pohyby můžete dělat mechanicky, jenže jste zároveň i v roli, a to vás udržuje v bdělosti. Nejde jen tak bloumat, je potřeba reagovat na spoluhráče, a když náhodou udělají chybu, zareagovat i na ni.
Svetlana: Vprostřed show je takový výstup, při kterém dělám pomalé, zlověstné pohyby. Plížím se k divákům v prvních řadách a tím jim svou postavu představuju. To je moje chvilka. Prohlížím si tváře v hledišti, navazuju s nimi kontakt. Děti přede mnou utíkají, já na ně vrhám upřené pohledy – mám dojem, že to s nimi vždycky pěkně zacvičí. Tuhle scénku si hrozně užívám. Zatímco když jsem tam nahoře, moje mysl pracuje úplně jinak. Přesně vím, co dělám, velice jasně si uvědomuju výšku i ten risk. Zásadní je neproměnit toto vědomí ve strach, ale v soustředění. Když se soustředím, neříkám si, kolik metrů mě dělí od země a co by se mi všechno mohlo stát. Celé svoje já vložím do toho, abych udělala správný pohyb a postupovala způsobem, který mi nedovolí spadnout.
Jedinečný Cirque du Soleil přijíždí do Česka s představením OVO.
Hlavně nepřipustit, aby vás ta chvíle pohltila. Vždycky nad ní musíte mít kontrolu.
Jorn: Přesně. Když je Svetlana tam vysoko nebo když skáču, nesmíme ztratit orientaci. Zábava, kterou provozujeme, je nebezpečná, snadno se při ní dá zranit, nebo – co je horší – mohli bychom zranit někoho jiného. Takže se musíme opravdu perfektně soustředit. Především u akrobatických cviků.
Svetlana: V závěru dojdeme při děkovačce až na okraj scény a ukážeme lidem, kdo se za těmi broučími převleky celou dobu skrýval. Diváci bouří a člověk je nadšený, že odvedl skvělou show. V ten moment můžeme být sami sebou, trochu se uvolnit a pořádně si to užít.
To mi povězte: nepřipadá vám svazující, jak moc se na vás zraky všech upínají a jak se lidi bojí za vás?
Jorn: Mně to naopak přináší velké uspokojení. Protože jestli tohle prožívají, potom odvádíme dobrou práci. A souhlasím se Svetlanou, že bezvadné je finále, kdy se ukláníme, jako bychom říkali: „Hele, koukej, to jsem já, kdo dělal všechny ty neuvěřitelné kousky.“
Dokážete si v tom fofru užít výkony druhých?
Jorn: To se děje velmi často.
Svetlana: Se mnou je to tak, že když mám hrát pavouka, tak jsem skutečně pavouk. V zákulisí klidně s ostatními prohodím pár slov, ale jakmile se vrátím do akce, je ze mě zase moje postava.
Zázrak jménem Cirque du Soleil začal před čtyřiceti lety v Montrealu jako téměř rodinný podnik dvou kanadských kamarádů. Udržel si rodinnou náladu dodnes?
Jorn: Určitě. K naší show patří asi stovka lidí, od techniků přes management k akrobatům. A já se mezi nimi doopravdy cítím jako doma. Když se vracím ke své vlastní rodině, je to fajn, ale za nějaký čas si zase říkám, že mi ta druhá rodina v Cirque du Soleil chybí. Někteří z nás už sami mají děti, a ty se na nás občas přijdou podívat. Pro ně jsem strejda Jorn. Sleduju, jak rostou. Můj kolega, co taky dělá cvrčka, má kluka, který mi, když jsem se k téhle partě přidal, byl někam po pás. A teď mě přerůstá.
Svetlana: Jsou to blízké osoby, se kterými trávíme podstatnou část života. V naší profesi se všechno rychle mění: každý týden jiný hotelový pokoj, jiná hala, jiné město, jiná země. Proto je důležité mít něčí vytrvalou podporu. A když můžete pracovat s přáteli, je tenhle způsob života hned jednodušší.
Jedinečný Cirque du Soleil přijíždí do Česka s představením OVO.
Vy si děláte skoro všechno sami, že? Od make-upu až po zašívání úborů.
Svetlana: To naštěstí není potřeba. Jezdí s námi čtyři švadleny, které po každém vystoupení kontrolují, jestli se někde něco nepřetrhlo. Kostýmy se každou noc dávají prát. Ale líčíme se sami, to je pravda.
Janie: V show OVO je na scéně dvaapadesát umělců. To by žádný maskér nestihl, a proto máme profíky, kteří naše účinkující učí, jak se nalíčit. Když přijmeme nového člena, pošleme ho do Montrealu, kde ho čeká kurs, a v něm se krok za krokem naučí, jak na to.
Jorn: V tomhle cirkusu je všechno jako ve škole. Nejdřív studuj, pak udělej zkoušky, a teprve když absolvuješ, můžeme tě vypustit do manéže.
Svetlana: Ale ten kurs líčení je docela zábavný. Nanesou vám make-up na polovinu obličeje a řeknou, ať si druhou půlku doděláte sám.
Janie: To ale nemá jen praktický význam. Pro hráče je okamžik, kdy se líčí, určitým rituálem, při kterém se zklidní a koncentrují. Trvá jim to půl hodiny, maximálně hodinku. Pustí si k tomu hudbu, je to prostě jejich soukromá chvilka.
Můžete si během představení odpočinout?
Jorn: Mezi výstupy, pokud nemám nic jiného na práci, existují nepatrné momenty, kdy se můžu trochu srovnat a nadechnout. Ale není to tak, že když mi skončí výstup, mám hotovo. Dál jsem na jevišti, pomáhám ostatním s jejich čísly, stavím scénu a tak dál.
Janie: Odpočíváme mimo představení. Každý týden máme dva dny volno – tedy ne vždycky, ale většinou ano. To potom vyrazíme do města. A protože další show máme zase až večer, můžeme si i trochu přispat.
Vážně jste schopni ještě někam jít, nebo jste úplně rozlámaní?
Jorn: Já to řeším tak, že si v ten první volný den obvykle dáchnu a do města se vydám až druhý den. Ale spousta kolegů jde klidně hned a tváří se, že je vůbec nic nebolí.
Svetlana: My už se sebou umíme zacházet. Poznáme, kdy má naše tělo dost. Když jsme moc unavení, je lepší tyhle aktivity odložit. Na druhé straně, pokud dodržujeme správný režim, pravidelně spíme a jíme, není důvod, proč bychom to nezvládli.
Jedinečný Cirque du Soleil přijíždí do Česka s představením OVO.
Jorn: Někdy jsou náročnější týdny – to když se show dobře prodává a přidáváme další představení. Pak nás to utahá a ve volné dny se dáváme dohromady.
Janie: Někteří nezmaři ale nevydrží v hotelu ani minutu. Svetlana je jedním z nich. Vždycky ji hledáme a pak zjistíme, že se zase toulala někde venku. Přijde a hlásí, že našla fajn kavárnu. Pořád by něco objevovala.
Svetlana: Já jsem totiž zjistila, že když jsem unavená, pomáhá mi, když se trochu porozhlédnu po okolí. Znáte to, někdy zkrátka potřebujete změnit vzduch. Aby z vás ta tíha spadla. Půjdeme se dneska projít po Praze?
11
Čtenář reportér
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
