Ne každý ale už dnes pamatuje hudební nosiče dostupné na našem trhu před necelým půl stoletím. V prodejnách Supraphon byly ke koupi vinylové gramodesky – dlouhohrající LP a tzv. singly SP (po jedné písničce na každé straně). Ceny „elpíček" se pohybovaly od 44 korun ( za českou hudbu) do 200 Kč (zahraniční licence), vše legálně v kamenných prodejnách, vydavatelství Supraphon nebo Panton.

Pokud jste zatoužili po desce zahraniční skupiny, která u nás nebyla v licenci nahrána nebo dovezena, nezbylo než si ji zakoupit na burzách, a to novinky i za ceny kolem 500 korun. Pokud jste se nerozhodli si „klenot" ponechat, stačilo hudbu nahrát na magnetofon a desku dál opět prodat, nejlépe za stejnou cenu.

Nahrávky na pásky

Pokud byla gramodeska přehrána na kvalitním přístroji a kvalita nosiče tedy neutrpěla (nejkvalitnější byly gramofony s magnetodynamickou přenoskou, kdy jehla do plastu „neryla"), bylo možné s trochou štěstí prodat pak desku i dráže, než jste koupili; avšak zde pozor na tehdy trestný čin spekulace, pokud se ho bezpečnostním orgánům zdařilo prokázat. Zákony trhu nebyly tak volné jako dnes, v době stálého boje proti podvodníkům a „šmejdům".

Hudba nahrávaná na magnetofonech byla při první nahrávce celkem kvalitní, avšak při dalším kopírování kvalita dále klesala (analogový záznam se nikdy nevyrovná dnešnímu digitálnímu). Audiokazety bylo možné legálně koupit za 105 korun, nejčastěji značky Maxell nebo Scotch, levněji pak tuzemské Emgeton. Levněji nahrávka vyšla při použití kotoučových magnetofonových pásků různé stopáže, nahratelné mono či stereofonně (podle druhu přístroje), kromě tuzemských byly legálně nejdostupnější značky Agfa či Basf. Nevýhodou oproti audiokazetám bylo zavádění pásku na kotouči do přístroje a možnost snazšího poškození pásky.

Dalším fenoménem do nástupu internetu byl obchod s překlady textů zahraničních písní. V kvalitnějších verzích byly texty přebásněny, většinou však kolovaly strohé překlady, ve strojopisech na průklepovém papíře (v lepší verzi cyklostylované množeniny na tvrdých listech). Tehdy nebyla mládež jazykově tak vzdělaná jako dnes, takže byli fandové zvědavi, o čem jejich oblíbenci zpívají, často však – zvláště u metalové hudby – toho smyslu v textech příliš nenašli.

Překlady textů

Kolovaly také překlady článků z hudebních časopisů – Metal Hammeru, německého Brava či polského Magazynu muzyczneho, někdy už v xerokopiích i s obrázky. Strojopisy začaly postupně nahrazovat počítačové tiskárny, tehdy ještě pouze jehličkové, s nepříliš kvalitním tiskem; ale to už s rozvojem počítačů a internetu spěla hudba i vše kolem ní pomalu a postupně tam, kde jsme dnes.