'Herectví se nezapomíná. Je to jako jízda na kole,' říká Malátný

Kdyby nebylo angažmá ve Východočeském divadle, nebyl by nejspíš žádný Michal Malátný. Ne, že by se frontman kapely Chinaski a vystudovaný herec neprosadil, ale možná by zůstal u svého rodného jména Michal Novotný. Pseudonym Malátný si dal kvůli tomu, že umělců se jménem Novotný bylo prostě v pardubickém divadle příliš. Nedávno se ke své původní herecké profesi vrátil a pardubičtí diváci měli možnost ho vidět v jedné z hlavních rolí norské tragikomedie Chvála bláznovství aneb Elling a Kjell.

Ve Východočeském divadle jste v polovině devadesátých let působil ve stálém angažmá. Jaký je to pocit vrátit se na divadelní prkna, která dobře znáte?
Je to zvláštní pocit. Za těch dvacet let je tady hodně věcí jinak a připadá mi, že jsou to změny k lepšímu. Jsem rád, že jsem se díky návratu k divadlu dostal i do Pardubic, kde jsem prožil v angažmá dva roky. Bráním se sentimentu, ale po konci představení jsem byl docela naměkko.

Jak dlouho trvala vaše „divadelní přestávka"?
Více než deset let. Během té doby jsem účinkoval pouze v jednom pražském představení, kde jsem ale hlavně hrál na kytaru. Čistě činoherní roli jsem si ale nezahrál opravdu více než deset let.

Co vás zlákalo k návratu?
Herectví mi chybělo. V rozhovorech jsem si často stěžoval, že bych si v něčem zahrál, ale pořád mi nikdo nevolal s nějakou nabídkou. A pak jsem si asi před třemi roky 1. ledna řekl, že budu mít zapnutý telefon a že budu zvedat i neznámá čísla. Bylo to takové předsevzetí do nového roku. A první, kdo mi na zapnutý telefon zavolal, byl režisér Jirka Seydler a dal mi nabídku na účinkování ve hře Elling a Kjell. Říkal jsem si, že to je znamení a že do toho musím jít. Utvrdil jsem se v tom, když jsem si pak přečetl text hry. Je totiž moc krásná.

Bylo obtížné ztvárnit po tak dlouhé odmlce hlavní roli, která je ještě ztížená tím, že vaše postava je autista?
Je hodně obtížné hrát nemocného člověka. Ale já jsem se na tu práci opravdu těšil. Jakmile ale vlezete na jeviště a začnete zkoušet, tak zjistíte, že to herectví nejde zapomenout. Je to jako jízda na kole. Měsíc zkoušení v Karlových Varech byl úžasný. Stal jsem se opět součástí divadelního provozu, což mi chybělo.

Kjell ale není jediná role, kterou nyní na divadelních prknech ztvárňujete…
To je pravda. Asi před půl rokem mi zazvonil telefon a bylo to neznámé číslo. Já jsem to zvedl a úplně se mi podlomila kolena. Na druhé straně byl totiž Jiří Suchý a zeptal se mě, jestli bych nechtěl hrát a zpívat v Semaforu. Týden po koncertě v O2 Aréně jsem měl premiéru v Semaforu. Účinkuji tam ve hře, která je věnována nedožitým devadesátým narozeninám Jiřího Šlitra a zároveň je poctou Osvobozenému divadlu. Zkouším tam ale i další roli ve hře, kterou napsal Jiří Suchý a ve které mám alternovat s Vlastimilem Harapesem. Nevím, jak na mě pan Suchý přišel, ale jsem vděčný, že zas můžu v divadle hrát.

Proč jste vlastně s herectvím „seknul"? Bylo jen kvůli kapele?
Začalo se nám s kapelou dařit  a měli jsme přes 200 koncertů ročně. Tehdy jsem byl v angažmá v pražském Divadle Labyrint (nynější Švandovo divadlo na Smíchově) a to divadlo bylo těsně před rekonstrukcí. Celý herecký soubor proto dostal výpověď a já jsem byl asi jediný, kdo z toho měl radost, protože už jsem opravdu nestíhal. Když přijedete ve čtyři ráno z koncertu, tak jste pak na ranní zkoušce v divadle k ničemu. Řekl jsem si, že jedna etapa končí a zkusím to s kapelou. Netušil jsem ale, že ta přestávka bude tak dlouhá.

Ale úplně jste si od herectví neodpočinul. V roce 2007 jste ztvárnil hlavní roli ve filmu Chyťte doktora. Jak vás zaujalo filmové herectví?
Přiznám se, že mě nezaujalo vůbec. Je to úplně jiný level, dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám tu roli vůbec přijmout. Stoupnout si před kameru vedle Ivy Janžurové, Táni Vilhelmové a Vládi Javorského? Vždyť to může být pořádný průser. Na druhou stranu jsem si říkal, kolikrát v životě přijde nabídka na hlavní roli ve filmu. Řekl jsem si, že jestli to vzdám, tak jsem zbabělec. Měli jsme na ten film málo peněz, a tak jsme to celé museli „sfouknout" za 25 natáčecích dní.  Byla to bezvadná zkušenost, ale zjistil jsem, že filmové herectví není moje parketa. Ale film byl nakonec celkem úspěšný, byla to komedie, která si na sebe vydělala.

Takže kdyby teď někdo přišel s nabídkou další filmové role, tak ho odmítnete?
Záleželo by asi na scénáři. U komedie Chyťte doktora mě zaujal právě scénář, který si režisér Martin Dolenský napsal sám. Záleží samozřejmě na tom, jaká by to byla látka, kdo by to režíroval, s kým bych měl spolupracovat… Asi bych si na to troufl, ale naštěstí žádné nabídky nepřicházejí (smích). Takže tohle dilema nemusím řešit.

Zeptám se také na vaši hudební kariéru. S Chinaski jste v únoru oslavili velkým koncertem dvacáté narozeniny kapely. Co bude dál?
Tak teď nám začíná festivalová sezona, nyní objíždíme Majálesy. Kvůli koncertu v O2 Aréně jsme měli půl roku přestávku, dlouho jsme nehráli, takže teď se na ty koncerty těšíme. Diář máme hodně zaplněný, a to až do konce letních prázdnin. Absolvujeme tak tři až čtyři koncerty týdně. V září pak odlétá celá skupina do Londýna, kde budeme tři týdny točit desku s producentem Gregem Haverem.

Už jste s ním někdy pracovali?
Ano, loni na podzim jsme s ním dělali dvě skladby na naši best of desku. Byly to písničky, na které bych si nevsadil, ale kluci z kapely mě přesvědčili, že to za pokus stojí. A jedna z těch písní se stala nejhranější českou skladbou v rádiích, takže jsme se s Gregem domluvili, že nám bude produkovat celou desku.

Jak jste daleko s její přípravou?
Teď právě probíhají kapelní boje o to, které skladby na desce budou. Poslední album jsme vydali před čtyřmi roky, takže materiálu máme opravdu hodně. Nedávno jsme si s klukama domluvili schůzku, na které jsme si poslechli více než 60 demosnímků. Řešili jsme, které písně za to stojí a budeme jim věnovat energii. Protože do studia pak musíte jít s 13 až 14 vybranými skladbami. Takže jsme se hádali, hádali, hádali… Každý má totiž pocit, že ty jeho písně jsou nejlepší. Jsme ve fázi, kdy je hotový první předvýběr. Podařilo se nám vybrat 15 písní, několik jich ještě zkusíme udělat, než pojedeme do Londýna. Jsme ve zvláštní situaci. Vždycky jsme dělali  desky po dvou letech a teď po těch čtyřech letech už v kapele cítím obrovskou chuť vytvořit něco nového. Nechceme pořád dokola hrát písničky jako Dlouhej kouř nebo Tabáček.

Zmínil jste festivalovou sezonu. Na kolik letních „fesťáků" se letos chystáte?
Je jich opravdu hodně. Následující čtyři měsíce budeme jezdit tak na tři festivaly týdně. Přesné číslo neznám, ale čeká nás kolem 50 vystoupení. Domluvili jsme se ale, že už nebudeme dělat tzv. „dvojáky". Ten druhý kšeft to většinou odnese, člověk je při druhém vystoupení unavený. Když odehrajete jeden koncert a pak třeba tři hodiny sedíte v autě, tak pak už nedokážete ty hlasivky nastartovat. Za ty peníze to nestojí. Je lepší odehrát jeden perfektní koncert, než někam přijet a zvorat to. Pokud bychom neodvedli stoprocentní výkon, tak už nás podruhé nepozvou.

Očima blízkých

Jiří Seydler, režisér a umělecký šéf:
„Je to velmi introvertní a jemný člověk, kterého si pamatuji jako toho, kdo nikdy nebyl ochoten se sám prosazovat. Takže jsem byl nedávno překvapen, jak se během let naučil pracovat s publikem. Má školu velkých pódií, kterou třeba já nemám. On ji zpracoval velmi  dobře a je to na něm vidět v tom pozitivním slova smyslu. Není namyšlený, k čemuž to prostředí někdy člověku pomáhá, a za to jsem hodně vděčný. Velmi rád s ním spolupracuji."

Petr Dohnal, ředitel pardubického divadla:
„Je to už hodně dlouho, co v Pardubicích hrál, takže vzpomínky už trochu mizí. Sleduji teď spíš jeho hudební kariéru. Vzpomínám si na inscenaci Návštěva staré dámy, u které prošvihl generální zkoušku. Byl to vždy milý a vstřícný kolega, ale bylo vidět, že hudba pro něj byla víc než divadlo. Myslím, že teď se věnuje tomu, co vždycky chtěl dělat."