Umělkyně má rozvětvenou rodinu. Když obstarávala kulturní program na zahájení výstavy Řeč dřeva, sešly se tu čtyři generace. Regionální muzeum a galerie v Jičíně mělo tak při vernisáži 10. října situaci ulehčenou – při hře a zpěvu střídaly se dámy a dívky z rodiny. Byla to určitá nápověda i pro diváky: V rodině se zpívá. Zpívala i Ilona Chválová, sama výtvarnice, která pak představila dílo i život své maminky.

Do jaké míry hudba s dílem umělkyně Evy Kubínové souvisí nikdo nerozebíral, ale nebylo by to nezajímavé. Pro ní je hlavní dřevo. Jeho strukturu paní Kubínová využívá, ve svých dřevorytech ji přiznává a v určitých místech i zdůrazňuje. Plochou, barvou. Netřeba pátrat, do jaké míry připravené, patrně ještě surové dřevo, umělkyni inspiruje a do jaké míry si ho připravuje pro určitý námět již promyšlený. Patrně budou tu rozhodující obě složky. Podstatou je, že jsou v souladu a patří jedna ke druhé. Toť specifikem dřevorytů Evy Kubínové.

Námět? Člověk. Nejen na koukání. Člověk prožívající. Nesoucí vzpomínku (Otec, Anežka a studenti…). Je tu i inspirace literaturou (Marquéz), prostředím (Lodžie). Podstatná je postava, nebo skupina, často v pohybu. Kamsi směřující. Běžící, hledící. Barvy není mnoho. Kromě tiskařské černé už jen jedna další. Zvýrazňující detail, myšlenku.

Náměty ze života
První dřevoryt na výstavě je z roku 1971, poslední vznikl letos. Umělecký rukopis grafičky se nemění. Snad námětově. Tak, jak pokračuje životaběh. Proč taky. Poctivě zachycuje náměty, myšlenky, podněty které za víc než čtyřicet let přicházely. To však neznamená, že netvoří i jinými technikami. Však také velký kus svého života učila. I v Jičíně má mezi učitelkami své žákyně, které se k ní hlásí.

Proč nevystavuje ostatní dílo? Příště. Vždyť autorce Evě Kubínové je teprve 89.  Bohumír Procházka