Ve Spolkovém domě bude 25. února od 16 hodin představen pozoruhodný román Otomara Dvořáka Vřeteno osudu aneb Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena.

O různých záhadách a věcech tajemných napsal Otomar Dvořák kolem třiceti knih. Zeptali jsme se ho, jak jeho příběhy vznikají.

Jak k vám přicházejí náměty na romány a především – jak jste se dostal k tématu života Karla Jaromíra Erbena? Co vás na jeho osudu zaujalo natolik, že jste se rozhodl věnovat mu román?
Myslím, že touha odhalit nějaké životní tajemství je hlavním důvodem, proč lidé romány čtou a proč je autoři píší. Také Erben se snažil odhalit tajemství duše českého národa, jeho mýtické kořeny. Nebýt jeho sběratelské píle, mnohé z dodnes zpívaných lidových písniček by už koncem devatenáctého století upadly do zapomenutí. Především mě však v dětském věku fascinovaly jeho balady z Kytice. Tehdy to pro mne byly jediné horory, které jsem znal, neboť jiná literatura tohoto druhu, natož filmy, u nás v polovině padesátých let minulého století nebyla k mání. Ten pocit slastné hrůzy, když do okna svítil měsíc, od rybníka skřehotaly žáby a nad zvoničkou hřbitovní kaple houkal sýček…

Kromě toho pocházím z městečka Žebráku, kam Erben zajížděl za svým spolužákem z právnické fakulty Havlíkem a kde poznal v místním ochotnickém souboru svoji osudovou lásku Barboru Mečířovou. Vzpomínky na jeho pobyty u příbuzných zůstaly v Žebráku silně zakořeněny.

Když jsem se ve své tvorbě zaměřil na devatenácté století, nemohl jsem Erbena pominout. A s překvapením jsem zjistil, že o něm bylo napsáno mnoho odborných knih, ale žádný román. Vznikla spousta dramatických příběhů o Máchovi, Němcové, Smetanovi, ale na Erbena jako by se zapomínalo. Když jsem svým kolegům prozradil, že se chci pustit do románu o Erbenovi, užasli: „Proboha, co o něm chceš psát? Vedl nudný život, byl věčně zalezlý v prachu archivů a opisoval do úmoru tisíce starých listin. Dříč, workoholik, nemocný člověk, samotářský introvert…" Ano, to jsou ta naučená schémata.

Jenže stačí nahlédnout do Erbenových dopisů přátelům, do jeho poznámek, deníků a nedokončených textů básní, povídek a divadelních her – a najednou vidíte vášnivého romantika, žárlivého milence, člověka trpícího úzkostí ze smrti, pronásledovaného stínem mrtvého bratra, člověka, jehož víra v dobro a čest se často dostávala do rozporu s požadavky doby, s korupcí a úlisnou politikou. Erbenovy záznamy snů, ze kterých se probouzel v mrazivém potu, mají v sobě děsivého ducha později napsaných balad.
Nakolik je Karel Jaromír Erben v románu Vřeteno osudu stylizovanou literární postavou a nakolik se necháváte vést fakty?

Snažil jsem se vyjít z faktů v maximální míře. Život Karla Jaromíra Erbena byl natolik dramatický, že nebylo třeba ho nějak upravovat. Spíše já sám jsem se musel stylizovat, vzít na sebe způsob Erbenova myšlení a vnímání světa, protože román je podán v první osobě, tedy jako by Erben vyprávěl příběh svého života. Jazyk románu jsem tomu musel přizpůsobit. Nesměl být po formální stránce vidět rozdíl mezi mým textem a autentickým textem z Erbenových dopisů a poznámek, které v románě často cituji. Také úryvky z jeho známých i zcela neznámých básní vstupují do příběhu a místy přebírají nebo „komentují" děj.

Znáte Miletínsko, Erbenův kraj, z vlastních cest? Máte k němu i nějaký osobnější vztah?
V Miletíně jsem se několikrát stavoval při různých výletech, ten kraj mě uchvátil, na jeho zajímavosti mě upozornila fotografka a vydavatelka regionálních publikací Marie Holečková, když připravovala knihu „Krajinou Erbenových balad". Právě ona mi vnukla myšlenku, že bych měl o Erbenovi napsat román. Při jeho psaní jsem si ovšem musel prostudovat staré mapy a kresby, protože město v Erbenově době vypadalo trochu jinak než dnes, jeho tvář se změnila po velkých požárech, také zmizel návesní rybníček, a za městem byl vysušen velký rybník Penížek, zrušen byl i starý hřbitov atd.

V Miletíně budete kromě besedy natáčet i dokumentární film – o čem bude?
Samozřejmě o Erbenovi. Půjde o jeden díl z cyklu Magazín záhad, který natáčíme v našem studiu J.O.P. pro televizní stanici CS film. Pořad se pravidelně vysílá na jejím kanále Kino Svět. Se spisovatelem a hudebníkem Josefem Pepsonem Snětivým, jenž je také vydavatelem mého románu, projdeme Miletínem a okolím ve stopách Karla Jaromíra Erbena, navštívíme jeho rodný domek, zbytky komendy německých rytířů i miletínské lázně. Vydáme se také ke kostelu v Byšičkách, který Erbena údajně inspiroval k napsání upírského příběhu Svatební košile.

Otomar Dvořák
Narodil se v roce 1951. Vystudoval scénáristiku na pražské FAMU, pracoval jako dramaturg v hudebním divadle Semafor a v Městském divadle Zlín, jako redaktor v televizi a časopisech. Jako autor a režisér natočil několik publicistických televizních pořadů, vystupoval v rozhlase a v malých rolích v divadle a ve filmu. Napsal přes třicet knih v žánru literatury faktu, v nichž se zabývá českým místopisem, tajemstvím krajiny, lidovou magií, neobvyklými přírodními jevy a záhadami historie.
V posledních letech se zařadil mezi nejúspěšnější české autory historických románů, z nichž stojí za připomenutí zejména trilogie o druhé manželce krále Václava IV. Žofii Bavorské. Rozsáhlý román Vřeteno osudu vyšel na sklonku loňského roku.

 A co váš vlastní život – je záhadami poznamenán?
Možná mám v sobě něco erbenovského, protože i já jsem tvrdě zápasil s nepřízní osudu. Vytrvalou silou vůle jsem musel už od mládí překonávat četné překážky. Proto jsem se do Erbena dokázal dobře vžít. Záhady se snažím odhalovat i v literatuře faktu a v natáčených dokumentárních filmech. Lidé se na mě obracejí se svými zážitky, leckdy se ptají, jestli bych neměl nějaké vysvětlení pro podivnosti, které je nečekaně potkaly, vyvedly z míry či dokonce vyděsily.

Tajemství mě vábí, ale jsem skeptický, vždycky se snažím o přirozené vysvětlení zdánlivě nepochopitelných jevů. Neznáme samozřejmě všechny možnosti kosmické energie, netušíme, jestli naše životy jsou řízeny nějakým skrytým plánem, kterému někteří říkají Bůh a jiní přírodní zákony. Hledání záhad je krásné především proto, že se vzpírají vysvětlení. Každý příběh musí mít své tajemství. A má ho i každý člověk.