Curriculum vitae
Ellen Jilemnická se narodila 6. února 1946 v Hradci Králové, dětství a mládí prožila v Hořicích, kde byli její rodiče Alois a Emílie středoškolskými profesory. Bratr Ivan byl rovněž sochařem. Talent prý sourozenci zdědili po obou rodičích. Odbornou průpravu získala Ellen nejprve na hořické sochařsko-kamenické škole. Svá vysokoškolská studia zahájila v polské Wroclawi ve školním roce 1964 – 65. V té době nebylo úplně běžné studovat v zahraničí, ani kontakty tzv. spřátelených zemí v rámci východního bloku nebyly paradoxně příliš podporovány.

Zajímalo nás, zda studium v Polsku nesouvisí s rodným příjmením maminky paní Ellen. „Ano, maminka pocházela z Těšínska, jmenovala se Mrózková a díky její iniciativě jsem začala studovat ve Wroclawi na Akademii výtvarných umění, polsky Akademii Sztuk Pięknych," vzpomíná umělkyně.

Kvůli studentské lásce zde setrvala pouhý rok, poté přešla na AVU do Prahy, do ateliérů profesorů Karla Hladíka a Jiřího Bradáčka, kde absolvovala v roce 1970. Na rok v Polsku však vzpomíná ráda: „Bylo tu velmi inspirativní prostředí, škola poskytovala všestranné vzdělání, mladý člověk si mohl zkusit různé výtvarné obory a časem si vybrat ten, v němž se našel, který mu nejlépe seděl. V Praze bylo studium od počátku zaměřeno na jeden obor."

Ellen Jilemnická žije v Praze, ateliér se zahradou má v Hořicích, kde pobývá a pracuje hlavně v létě.

Hořická výstava je částečnou retrospektivou jejího díla, nejstarší plastika vznikla v roce 1964, nejmladší, dvojportrét Ellen a Fili, který je také na pozvánce na tuto výstavu, pochází z roku 2014.

Člověk se časem mění, v případě umělce se tyto změny promítají do jeho díla. Úspěšná autorka nám zodpověděla také otázky, jak charakterizuje fáze vývoje své tvorby, co jí inspirovalo, ovlivňovalo, kam došla.

„Zpočátku to byla lyrika, sochař Josef Wagner, jeho balvany. Pak mě zaujal expresionismus vycházející z baroka. Následoval pop-art, bavilo mě objevovat grotesknost umění. Časem jsem dospěla k jakémusi čištění forem, k základnímu tvaru, který lépe zdůrazňuje obsah díla, dává mu duchovnější polohu," říká sochařka. Jako příklad uvádí Trnovou korunu, která je součástí novodobé křížové cesty ve Stanovicích u Kuksu.

Ellen Jilemnická tvoří monumentální sochy i komorní plastiky z pískovce, kameniny, bronzu, věnuje se i kresbě. V sochařině si našla svůj osobitý styl: „Dokážu v ploše pískovce docílit plasticitu. Miloslav Chlupáč řekl, že oživuju kámen."

A jaké plány má paní Ellen do budoucna? Kupodivu neuvádí ty sochařské. Ráda by čas, kterého po ukončení pedagogické činnosti má více, věnovala přípravě vydání zatím nepublikovaných textů svého otce, který byl nejen středoškolským profesorem, ale také regionálním historikem, novinářem a spisovatelem. „Ráda bych soustředila jeho medailony různých osobností do jedné publikace.

Chtěla bych se také postarat o ukotvení jeho obsáhlé kartotéky čítající deset tisíc hesel v některém archivu. Mám k jeho pozůstalosti pochopitelně vztah a cítím k ní odpovědnost." Výstava soch a kreseb Ellen Jilemnické bude v městském muzeu otevřena do 8. května. A malá připomínka: její monumentální Dort ve větru, který je součástí Sochařského parku sv. Gotharda, můžete vidět každý den.  Jindra Váchová