V předcházejících svazcích autor Pavel Juřík seznámil čtenáře s prostředím jihočeského dominia, v jehož držbě postupně či souběžně následovali Rožmberkové, Eggenbergové, Buqoyové a Schwarzenbergové (2008), moravských dominií Liechtensteinů a Dietrichsteinů (2009) a s dominii spjatých s rody pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů (2010). V širších souvislostech se tentokrát v knize Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách autor zaměřil na územní oblasti dominia Smiřických a jejich následovníků, jimiž se zejména v době po bitvě na Bílé Hoře stali příslušníci rodu Liechtensteinů.

Dvě části

Publikace je rozdělena do dvou základních částí věnovaných oběma šlechtickým rodům. Nejprve je čtenář veden po stopách Smiřických ze Smiřic. Na stránkách knihy lze sledovat osudy rodových příslušníků v rozmezí pouhých dvou století – od časů husitských válek, kdy v osobě Jana I. Smiřického poprvé vystoupili Smiřičtí ze stínu bezvýznamnosti, dále přes období renesance, v němž dosáhli zenitu prosperity až po počáteční léta třicetileté války, kdy se úmrtím Albrechta Jana Smiřického a jeho duševně nemocného bratra Jindřicha Jiřího historie rodu pozvolna uzavřela. Autor také věnuje značnou pozornost hospodářské situaci Smiřických. Rozborem pramenů přesvědčivě dokládá jejich výjimečné ekonomické postavení, které zastávali na počátku 17. století mezi příslušníky stavovské obce. Nevyhýbá se ani jejich stinným vlastnostem, které zapříčinily několik soudních sporů vedoucích k tragickým událostem, jež se odehrály na jednom z hlavních rodových sídel – zámku v Jičíně.

Medailony měst

Mnoho cenných informací obsahují také samostatné textové medailony věnované jednotlivým městům, hradním a zámeckým objektům – Jičínu, Kumburku, Kostelci nad Černými lesy, Smiřicím, Náchodu aj., které sloužily kratší či delší dobu jako rezidenční či hospodářská sídla Smiřických. Pozorný čtenář zaregistruje absenci vyobrazení a podrobnější informace o tvrzi v Tuchorazi – významné, dosud částečně dochované pozdně gotické stavby, která se nacházela též v rodovém majetku. Text doplňují, totéž platí i pro druhou část knihy, velmi kvalitní barevné fotografie zobrazující památkové objekty a umělecká díla v aktuální podobě.

Mezi řádky lze nalézt několik nepřesností, které by neměly být přehlédnuty. Překvapí zejména chybná datace vpádu vojsk saského kurfiřta do Čech, která je posunuta do roku 1634, i když se odehrála v roce 1631. Dále – vojevůdce Albrecht z Valdštejna, v ženské linii spřízněný s rodem Smiřických, je pohřben poblíž zámku v Mnichově Hradišti v kostele sv. Tří králů. Autor místo Valdštejnova posledního odpočinku blíže neupřesnil. V textu knihy uvádí, že spočívá v zámeckém parku, a též datum jeho smrti je uvedeno nejednotně. Kromě 25. února 1634 jej autor nechává na jiném místě v textu zemřít o měsíc dříve. Jiný omyl se týká Jana Lexy z Aehrenthalu, majitele panství Hrubá Skála. Tento úředník zabývající se také přírodními vědami byl povýšen do šlechtického stavu za zásluhy v oboru pomologie – titul si nekoupil. Toto velmi rozšířené klišé bylo autorem nekriticky převzato zřejmě bez ověření v pramenech.

Druhá část publikace pojednává o aktivitách rodu Liechtensteinů, kteří získali část držav Smiřických. Do jisté míry text v přesazích navazuje na pasáže knihy o moravských dominiích rodu. Značný prostor je věnován Karlu I. z Liechtensteina. Autor se nevyhýbá ani stinným stránkám jeho působení v úřadu místodržitele Čech a jeho úloze v neblaze proslulém mincovním konsorciu.

Reformy

Objevné informace se lze dozvědět zejména o Josefu Václavu Liechtensteinovi, jehož reformy v oblasti vojenství – modernizace dělostřelectva – výrazně ovlivnily soudobé dění. Další členkou rodu, která se v pozitivním smyslu zapsala do dějin, byla Marie Terezie z Liechtensteina, provdaná vévodkyně savojská. Této proslulé mecenášce v kulturní a charitativní oblasti věnuje autor po zásluze značnou pozornost a čtenáře tak seznamuje s mnoha dosud neznámými skutečnostmi. V chronologickém sledu následují textové medailony dalších členů rodu a dlouhou řadu uzavírají příslušníci nyní žijící generace.

Další kapitoly jsou věnovány problematickým vztahům Liechtensteinů vs. Československá republika a jejich postojům v období druhé světové války. Pozitivně lze hodnotit skutečnost autorova poněkud střízlivějšího pohledu na danou problematiku oproti pasážím v knize o moravských dominiích rodu. Naopak kapitola, kterou autor věnuje pojednání o současné podobě a strukturách Liechtenštejnska, vyznívá příliš obdivně. Čtenář tak může získat dojem, že tato země je středobodem ekonomického dění v Evropě.

I v těchto textových pasážích objevíme drobné nesrovnalosti – bitva u Lipska byla vybojována dne 19. října 1813 a nikoli o sto let později. Také některé termíny z oblasti heraldiky měly být použity správně. Stejně jako v první části publikace je velký prostor věnován popisu jednotlivých lokalit spjatých s rodovým děním v Čechách, včetně exkurzů po sídlech Liechtensteinů nalézajících se na Moravě, v Rakousku i na území jejich nynější vlasti.

Přínos knihy

Po přečtení knihy lze jejímu autorovi Pavlu Juříkovi poblahopřát. Vyvaroval se tentokrát většího množství omylů, které ovlivnily podobu jím napsaných předchozích publikací. V minulosti ideologicky pokřivená období moderních dějin posuzoval pohledem, ve kterém se úspěšně pokusil zmenšit snahu přičinit se bouráním starých mýtů o vznik těch nových.

Stanislav Vaněk