Celý projekt se jmenuje Mamacaravana, je to netradiční hudebně pohybový cestopis, jinak řečeno kočovné divadlo pro všechny smysly. Jak tohle všechno vypadá, viděli ti, kdož přišli v pátek na představení do lodžie.

Tým vyjel dodávkou, (nebo dvěma? Asi dvěma) z portugalského Lisabonu. Někteří se přidávali, někteří se odpojili, ale do lodžie dorazila hlavně Alena, Yeon (Korea), Kamil (Holandsko), Gabriel, Mirro. Ti poslední dva, kluk a holka, jsou rozkošné dětičky, Čech a Korejka, odhaduji tak na šest roků. Dohromady.
Nebudu popisovat celou historii, ani profese herců, bylo by to na stránku. Jde o tanec, hudbu, scénografii, choreografii a další. Prostě za měsíc dorazili do lodžie. Cestou tvořili představení, studovali role, ale už i hráli. Taky si hráli, koupali se, šli se projít městem. Občas zastavili u známých, kde se trochu dali do pořádku (sprcha a tak). Všichni jsou světoobčané, prý napočítali dohromady 9 jazyků. Ty tříleté děti už umí každý nejméně dva. Jestli měli s sebou nočník, zapomněl jsem se zeptat.

Představením zabrali celou lodžii. Začali v Oktogonu, kam celý tým vstoupil s kufry. Samozřejmě děti měly malé. Z nich udělali na zemi lajnu. To byla cesta, kterou šli. Vybalili plíny, skládali plíny, to už jim pomáhaly i děti z publika. Pak pleny vlály, jak všichni poletovali. Vyletěli na dvůr, tam loď, tanec, a modrá plachta. To bylo moře, ale zároveň jakási pokrývka, zalezli tam, nejen herci. Každé dítě ke své mamince, Alena pak zpívala ukolébavku. To bylo kouzelné, jak se všichni tulili. Představení pokračovalo v Teatronu, kde byl film jak jeli, pak se všichni posunuli do dodávky a postupně se vystřídali tam na posteli, aby poznali jak výprava cestou spala. Dodávka byla zvenčí polepena fotkami z cest.

Taky život. Umělecký, cestovatelský, rodinný. Mezinárodní. Který si účastníci nenechávají pro sebe. O tom světovém i rodinném soužití hrají. Je příznačné, že to hraní přivezli právě do lodžie.   Bohumír Procházka