Mladý učitel tělocviku, který svá mladá kantorská léta tráví ve škole v Rožďálovicích, však ani po obrovském úspěchu nechce kantořinu pověsit na hřebík.

Říká se: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí. A kdo neumí učit, učí tělocvik." Vy jste tělocvikář. Tak kde vznikl ten impuls jít do kulinářské soutěže a učit se novým věcem?
Název toho předmětu je Tělesná výchova. Já jej však nevnímám jako něco, kde se energie pouze vydává. Vnímám i tu druhou stránku, což je energetický příjem. A tak bych byl blázen, kdybych se o jídlo nezajímal. Takhle se to tak ve mně začalo klubat a probouzet. A s poznáváním různých surovin vznikla vášeň.

A kdy ta vášeň u vás propukla? Bylo to ještě před nástupem na univerzitu?
Slovy jedné reklamy, tak i já jsem se odmala rád motal v kuchyni. A to z toho důvodu, že jsem nejvíce času v dětství trávil u babičky, která dělala různé kompoty, nedělní obědy a tak dále. A u toho jsem byl hrozně rád. Takže asi tam byl položen ten základ. Pak jsem si dal na několik let pauzu, kdy jsem se zaobíral hlavně tím energetickým výdejem, tedy vrcholově jsem sportoval. Když jsem pak přešel na střední školu na intr, tak jsem od rodičů dostával jenom peníze a na mně bylo, jak s nimi naložím. To mě nutilo přemýšlet, co si za to koupím. Samozřejmě, že člověk v tu dobu hledal možnosti, aby to jídlo bylo co nejlevnější, protože v tom věku se chcete jenom najíst a nehledáte žádný požitek. A pokud ho hledáte, tak rozhodně ne v jídle. A tak jsem hledal, jak se za co nejnižších nákladů najíst co nejlépe.

A pak šel čas. Jste sportovec, šel jste tedy do soutěže s tím: Já ji vyhraji? Nebo převládala pokora?
Vždycky, když jdu do soutěže, tak na začátku se snažím vyhodnotit, jaké jsou mé šance na vítězství. Ale když už v té soutěži jsem, tak na vítězství nikdy nemyslím. Ono se totiž říká, že když například střelec, místo toho, aby myslel na to místo, které chce trefit, myslí na to, co se stane až ho trefí, tak ho většinou netrefí.

Když jste pak v klání nesl to první jídlo, jak jste se před těmi kuchařskými personami cítil?
Když jsem se postavil před porotu, tak to bylo to nejlepší, co jsem mohl zažít. Do soutěže jsem samozřejmě šel s nějakým sebevědomím, ale troufám si říct, že nepřekročilo nějakou zdravou míru. Zkrátka jsem šel před porotu s otevřenou hlavou. Strašně jsem od nich potřeboval vědět, jestli je mé jídlo dobré a proč. To bylo ještě důležitější, než jenom to, že je dobré. Ale chtěl bych to vědět, i kdyby bylo špatné. To je to, proč jsem tam šel.

Bylo vaše učitelské řemeslo v soutěži výhodou? Tedy fakt, že se umíte vcítit co pozice učitel – žák?
Tohle mě ani na okamžik nenapadlo. Zkrátka jsem tam byl v roli žáka. Tu roli tam zažil každý a na každém také záleželo, jak poctivými žáky budeme.

Měl jste v průběhu klání nějaké krizové okamžiky?
Krizí tam bylo několik. Tu první jsem prožil, když jsem se postavil vedle Martiny a mezi mnou a jí se rozhodovalo, kdo z nás půjde domů. To byla první těžká chvíle. A když jsem pak měl jít znovu vařit, tak moje sebevědomí bylo na nule.

Podle vás, co jste měl oproti jiným soutěžícím navíc, že jste soutěž nakonec opanoval?
Ne že bych měl něco navíc, ale když si půjčím to slovo, tak jsem měl něco namíň. A to v porovnání s těmi nejlepšími. Sám sebe bych totiž na začátku do role favorita vůbec nepasoval. Oproti všem těm kandidátům na vítězství, tak jsem v sobě neměl vidinu toho vítězství. To se domnívám mi dovolilo mnohem lépe se soustředit na ten moment tam a teď.

Asi každý člověk má jídlo, které nejí. Zažil jste v soutěžní kuchyni, že jste musel vařit něco, co není zrovna váš „šálek kávy"?
Tenhle moment jsem si zažil daleko dříve, než v té soutěži. A to byl asi jeden z těch důvodů, proč jsem se o vaření začal zajímat vážněji. Zajímala mě totiž myšlenka, jestli všechny ty koprovky, kulajdy, žemlovky a segedíny jsou mezi některými lidmi nepopulární vinou samotných jídel, nebo jestli je to vinou toho, kdo je chystá. Na tyto otázky jsem chtěl sehnat odpovědi a řekl jsem si, že se vychovám k tomu, abych to začal jíst. A povedlo se to. A tak jsem v soutěži nečekal, že by mi něco nechutnalo. Překvapilo mě však, že například brzlík, který je považovaný za top surovinu, mě osobně třeba nezaujal. 
Nevěřím však, že je špatná surovina, ale špatný způsob přípravy.

Jakou kuchyni vlastně preferujete? Tradiční českou, nebo dáváte přednost světovým pokrmům?
Mám rád českou kuchyni, ale asi bych byl blázen, kdybych, když jsem měl možnost narodit se na tak úžasné planetě, neokusil všechny její chutě.

Soutěž skončila před Vánocemi. Co na výsledek říkala vaše rodina, respektive, donutila vás například připravit štědrovečerní menu?
Pokud jde o přípravu štědrovečerní večeře, tak se bráním tomu, abych měl vliv na ten výsledek větší, než ten, že třeba mamce oloupu mrkev. Chci totiž, aby to bylo mamčino menu, mám to tak nejradši a nechci to měnit. Pro mě podstatou štědrovečerní večeře není úplně chuť, ale právě, že je to od té mamky. Na to konto se mi líbí vývoj mého vnímání. Když mi byly čtyři, pět, šest, tak si vzpomínám, jak mi to jídlo vůbec nechutnalo, ale čím jsem starší, tím to mám radši.

Kopidlno je, co se týče Královéhradeckého kraje, jakousi Popelkou. Jak se tak na vás, tedy úspěšného Kopidleňáka, dívají místní?
Upřímně nevím, jak na to tady místní koukají. Ale doufám, že z toho mají radost a vnímají to, že není úplně podstatné, odkud člověk je, ale jaký je a jaký má přístup.

A co na to vaši žáci?
Ty to se mnou sdíleli. To bylo velmi příjemné. Byl však kouzelný rozdíl mezi žáky z prvního a druhého stupně. Ti z prvního, ty se neostýchali, čapli mě kolem pasu a objali mě. Což bylo velmi příjemné, jakkoli se to může zdát nevhodné, ale bylo to moc fajn. A s těmi z druhého stupně jsme mluvili hlavně o tom, jaké je to stát před kamerou, a jestli to jsou nervy. Ti k tomu měli zkrátka jiný, ale stále příjemný, přístup.

Navážu na školství. Jaký máte vzkaz pro žáky? Budete dál pokračovat v učení, nebo si například otevřete vlastní restauraci?
Otevření vlastní restaurace je pro mě troufalá, až drzá, myšlenka. Vrcholový sport, který jsem nějaký ten rok dělal, mě vychoval k tomu, že člověk nemůže hrát vrcholový zápas bez tréninku. A otevření vlastním restaurace je pro mě zatraceně velkým zápasem a já na to nemám natrénováno. A pokud bych se do něčeho takového pustil, tak jedině ve chvíli, kdy budu mít natrénováno.

Tak lehce mi z této otázky neutečete. Hypoteticky připustíme, že si otevřete vlastní podnik. Sportovní terminologií by se dalo říct, že i tam potřebujete, kromě zmíněného tréninku, i dobrý mančaft. Byl někdo ze soutěžících, kdo by mohl být osou družstva? Nebo tam byla velká řevnivost, že by taková nabídka nepřipadala v úvahu?
Řevnivost úplně ne. Naopak mě překvapilo, že jsme minimálně byli schopni vzájemného respektu, to je to minimum. Přirozeně, že vznikaly dvojce, trojce, které si byly lidsky blíž, a naopak, ale vlastně jsem nad něčím takovým nepřemýšlel, protože zásadně nepřemýšlím nad tím, že bych si vytvářel tým, který bych chytal na to, že bych s ním otevřel nějakou restauraci. Ale myšlenku, že bych si chtěl ze soutěže „odnést" přátelé, to jistě ano.

Restauraci zatím nechystáte. Budete trénovat. Povedete ten trénink ve školní kuchyni?
To je věc, která jde mimo mě. Paní kuchařky, které mají tuto činnost u nás ve škole na starosti, odvádějí dobrou práci a já tam nepatřím.

Ty nechtěly, aby jim MasterChef něco uvařil?
Myslím, že ani ne, ale mnohokrát jsme se bavili o různých kombinacích surovin a o různých způsobech přípravy. jestli něco spíše péct, nebo vařit a podobně.

Tak kdo vám nejvíce před soutěží radil? Maminka, kuchařky, nebo knihy?
Když čtu knihy o vaření, tak souvisejí jenom s tím, jakým způsobem se dá co uvařit. Možná, že se tento předmět ve škole jmenuje Zbožíznalství. Nemám rád knížky s recepty. To mě nezajímá. Inspiruje mě surovina samotná. Nejvíc mně tak dává návštěva obchodů s kvalitními surovinami a také návštěva restaurací, které vaří tak, jak bych jednou chtěl jídlo připravovat sám.

Co vám soutěž dala a co vzala?
Dala mi věci související s tím, že jsem vyhrál, že to šlo v televizi a lidé ne mě koukali. A, což mě dost těší, se se mnou někteří i ztotožnili a fandili mi. A že by mi něco vzala? To asi neumím pojmenovat. Zkrátka přinesla jen spoustu změn.

V televizi vás ještě člověk uvidí? Budete mít nějaký pořad?
Teď to je ve fázi, kdy to není tak úplně na mě. Ale rozhodně bych se, ačkoliv ještě bojuji s ostychem, takové nabídce nebránil. Je to varianta, která by se mi líbila, ale míček není na mé straně.

Blíží se konec roku, který je spojen s bujarými oslavami a těžkým ránem. Máte nějaký osvědčený recept na vyprošťovák?
Já bych jim poradil, aby druhý den ráno ten vyprošťovák nepotřebovali. Nevěřím totiž tomu, že intenzitu samotného prožitku má symbolizovat alkohol.