Soustředěně sleduje co se děje na scéně, jen vyjímečně hru přeruší. Potichu, křičet jsem ji neslyšel. Ale rukama mávat umí. Lidi od divadla nedovedou být dlouho v klidu. Taky vyhodí novináře, který se tam plete. Ten se nebrání, protože mistr tvoří. A to je stav posvátný. Pardon, mistryně divadelního řemesla, ale to se málo používá.

Herci Pavlu respektují, ale občas do toho mluví, což paní režisérka vyslyší. Tak bylo i v pátek 19. srpna v Jičíně. Když pak došlo na vzpomínání, objevilo se, že Líšenští do Jičína jezdí často a podle věcí, které tu sehráli, lze usuzovat na šíři záběru. Od pohádky s tanečními a folklorními prvky, kde hráli praví Cikáni. Hra Putin lyžuje byla na motivy knížky zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské. Pro školy přijeli s drsným představením o holocaustu Hygiena krve. Popisovaný Robinson byl ponorem do lidských tužeb, inscenovaný s loutkami.

Odvážím se napsat, i když mnozí to nemají rádi, že jde o angažované divadlo. Šéfka Pavla promyšleně reaguje na problémy, které hýbou světem. Nemyslím, že pro její divadlo je rozhodující komerční přístup, tedy snaha jen přilákat diváka. Divadlo Líšeň chce vést s diváky dialog, přimět k zamyšlení. To není fráze. Valdštejnská Lodžie, kde se většina představení odehrála, je tím správným prostorem i svým uspořádáním. Pro inscenaci Hygieny krve přivezlo s sebou divadlo i odborníky na židovskou problematiku, kteří se studenty diskutovali.

Robinson, jejich poslední představení v Lodžii, je divadlem loutkovým. Metrové loutky jsou manipulovány herci v černém, kteří přicházejí, mizí, nebo se schovávají v propadle. Místo loutkové, objeví se ve vhodnou chvíli ruka lidská. Hudba je dvojí. Vlevo jeviště housle a cello. Ty umocňují dramatické efekty. Umí lyrické, i drsné. Z pravé strany vstupují bubny, ale i šumění moře, za pomocí žlabu s pískem a kaménky. Minimální ostrovní zvířena a rostlinstvo je spolu s loutkami příjemný výtvarný prvek. A vhodně rozpohybována a ozvučena dovede náležitě pozvednout atmosféru.

Nemohli si herci vzpomenout, jak dlouho se Robinson hraje a kolikrát. Zazněla i čísla, že dvacet let repríz že mohlo být sto. Jedno je jisté. Po půl desáté sbalí jedenáct herců náročnou scénu a loutky, naloží do dvou aut a vrátí se do Brna. Makačka. Když řekneme 11 herců, znamená to, že ti lidé hrají, jsou ale zároveň kulisáci, osvětlovači, nápověda, garderobiéři. Prostě všechny profese, kterým se říká divadelní šmíra. V podání Divadla Líšeň je to krásné slovo.    Bohumír Procházka