Paní ředitelka Jana Benešová připomněla, že Vladimír Úlehla vydal v knihovně čtyři své knížky. Dvě byly o dceři Boženy Němcové Theodoře, další o osobnostech pochovaných na jičínském hřbitově. Svá studia o historii devatenáctého století zúročil v díle o starostovi Václavovi Fejfarovi. Počet přednášek a dalších aktivit nikdo nespočítal. Proto, i pro jeho charakterní občanský postoj v období roku 68, byl poctěn Cenou města Jičína.

Pan profesor je skvělým příkladem českého kantora. Nashromáždil mnoho historických materiálů, výpisků, reprodukcí výtvarných děl. Odtud při svých přednáškách a ve svých článcích čerpal. Kdykoli promluví, jsou to slova věcná, vyjádřená se znalosti věci. V krátkém poděkování za gratulace si ale postěžoval, jak mu chybí, že nemůže dobře číst a mluvené slovo že špatně slyší.

Film z prvního ročníku festivalu Jičín – město pohádky natočil Radek Schovánek. Jičínský rodák, historik, který pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů a k věci se občas vyjadřoval v televizi. Jeho badatelské založení bylo znát. Za pomoci moderátorky Moniky Veselé přinesl ve filmu několik rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Marie Kubátová hovoří o tom, jak ji děti pomáhají při tvorbě pohádek. Vladimír Škutina vzpomíná s humorem, jak on to uměl, na svůj pobyt ve valdickém vězení. Miloš Nesvatba doufal, že draka, který visel na bráně, děti přemůžou. Abych připomněl jen ty, kteří už svůj názor naživo nepovědí.

Byla nostalgie, při pohledu jací jsme byli před čtvrtstoletím. Jaromír bujný vlas a plnovous, Jirka by asi triko, ve kterém hrál Čertovské pohádky, dnes neoblékl. Renata byla už tenkrát pěkná. Podobně jako všichni vejboři a vejborky, jak šli v čele průvodu.
Příjemné, i poutavé vzpomínání.

A poučné. Je o tom, co dovede lidská aktivita. Máme být v Jičíně na co hrdi. Možná někteří i srovnávají, co se změnilo. Kolik z původních myšlenek zůstalo. Co je a co není dobře. V pozadí, za pamětníky, sedělo nové vedení JMP. To jsou otázky pro ně.   Bohumír Procházka