Na tento den připadá svátek sv. Albína. Tento francouzský biskup velmi ostře káral příbuzenské sňatky, a to i mezi vládci. Odtud i úsloví, známé z trubadůrských písní říkajících o sourozencích, žijících v incestu, že „jest se před biskupem Albínem pod houni utekli." Svatý Albín zemřel roku 549.

2. března je v občanském kalendáři uvedena sv. Anežka Česká, v církevním kalendáři světců je však jako její svátek uveden 13. listopad. Převod byl učiněn roku 1990, po její kanonizaci, k níž došlo 12. listopadu 1989, tedy pět dní před vypuknutím studentských nepokojů, vedoucích k pádu vlády KSČ.
Anežka se narodila kolem roku 1211 jako poslední dcera Přemysla Otakara I. a Konstance Uherské. Vychovávána nejprve v cisterciánském klášteře v Třebnici u Wroclavi. Po návratu do Čech byla vychovávána v Doksanech premonstrátkami. Jako osmiletá byla zasnoubena se synem římského císaře Friedricha II. K realizaci sňatku však nedošlo. Ani další, politicky motivované námluvy nevyústily ve sňatek a Anežka se obrátila k Bohu. Na pozemku, který dostala od svého bratra – krále Václava I.- založila klášter klarisek, což byla ženská modifikace františkánů, založená spolupracovnicí sv. Františka z Assisi, svatou Klárou. Papež Řehoř IX. přijal klášter pod přímou papežskou ochranu a nařídil, že Anežka musí být zvolena abatyší.

Roku 1233 založila špitál svatého Františka a 23 let poté získala pro špitální bratry statut řádu s vlastním erbem, kterým byl kříž s šesticípou červenou hvězdou. Tak vznikl jediný mnišský řád českého původu – křižovníci s červenou hvězdou, dnes sídlící na Starém Městě pražském, před Karlovým mostem. V tomto řádu slouží bratři i sestry bez kněžského svěcení.

Ve svých 27 letech se sice Anežka de jure vzdala funkce abytyše, ale de facto vedla klášter až do své smrti 2. března 1282. Během života vedla čilou korespondenci se svatou Klárou, která se o české abatyši vyjadřovala s úctou, přesahující rámec soudobé etikety a zdvořilosti.

Anežčina kanonizace nebyla jednoduchá, neboť nebyl znám její hrob, což znemožňovalo zkoumat její ostatky. O její svatořečení usilovala již roku 1328 Eliška Přemyslovna, později císař Karel IV. a opakovaně se o totéž snažily klarisky. Z roku 1455 je známa předpověď litoměřického probošta Jana Papouška, že: „V zemi české nenastane blahá doba pokoje a požehnání, dokud tělo svaté Anežky nebude nalezeno." Z tohoto zápisu vznikla legenda, že „v Čechách bude lépe, až bude Anežka prohlášena za svatou".

Blahořečena byla 3. prosince 1874 papežem Piem XII. a formální překážky její kanonizace překonal až 265. papež Jan Pavel II.
V lidové víře byla považována za světici již za svého života a od pozdního středověku se v okolí hradu Lemberka šířily pověsti o jejích léčivých zázracích. Stejně tak se vyprávěly příběhy o zázračné pomoci, kterou poskytovala chudým, leč ctnostným dívkám. Dochovala se i pověst, že padesát let po své smrti na sebe vzala podobu fortnýřky jí založeného kláštera, která se zamilovala a se svým milým utekla do světa. Anežka v její podobě sloužila tak dlouho, dokud se pobloudilá jeptiška nekála a pokorně nevrátila do kláštera, v němž nikdo o jeptiščině hříchu ani o Anežčině zázračném záskoku nic nevěděl.
Časté legendy o zázračných uzdraveních či darech chudým mají kořen v Anežčině silném sociálním cítění, které se neprojevovalo jen neúčinným žvaněním, případně moralizováním. Velmi často je znázorňována jako pečovatelka o nuzné. 

6. březen – Fridolín.
Atribut: hrob, mrtvola.
Žil v osmém století, pocházel ze starého šlechtického rodu v Irsku. Po smrti rodičů rozdal zděděný majetek a stal se potulným knězem - misionářem. Vydal se přes moře do Galie a dorazil do Poitiers, který byl kdysi působištěm sv. Hilária. Z úcty k němu vyhledal zříceniny jeho chrámu a kláštera, rozbořených Vizigóty.

Fridolín pak jednal s poitierským biskupem, kterému se svěřil se snem, v němž byl od Hilaria vyzván, aby pátral po jeho hrobu a také začal s novým budováním chrámu. Dostal k tomu nejen požehnání, ale i příslib místa opata v budoucím klášteře u chrámu. Za účelem získání potřebných financí se spolu vypravili poprosit o pomoc krále Chlodovíka I. Ten je vlídně přijal a obdaroval potřebnou částkou. Při kopání se šťastně podařilo objevit Hilariův hrob a vyzvednout ostatky.

Po dalším prorockém snu se vydal hledal ostrov, na němž by založil klášter. Vhodné místo našel na Rýně, u Säckingenu, který se později stal duchovním centrem horního Porýní. Na blízkém ostrově zvaném Sekkinky nebyl zrovna vlídně přivítán. Hledajíc místo vhodné k založení chrámu byl přepaden jako domnělý zloděj, slídící po stádech, ztýrán a vyhnán. Fridolín se pak obrátil o pomoc k franckému králi Dětřichovi, od kterého obdržel listinu s plnou mocí, aby mohl na onom ostrově vystavět chrám s klášterem. Vrátil se s doprovodem, který mu byl poskytnut a začal s budováním chrámu. Při budování kláštera v období sucha se pro nedostatek vody v řece dalo přecházet od levého břehu na ostrov. Počínající jiskření proti stavbě prý Fridolín utišil svedením části toku do suchého řečiště pomocí skácených mohutných smrků.

V okolí kláštera založil ovocné zahrady. V klášterní škole podporoval sport. Projevoval velkou vlídnost a opatrnost. Vzhledem k atributu stojí za pozornost, že podle legendy Fridolín vzkřísil mrtvého šlechtice Ursa, od něhož dříve obdržel rozsáhlou planinu pro stavbu chrámu, a toho si přivedl k soudu za svědka. Soudit se musel proto, že mu bylo upíráno právo k chrámovému pozemku, který snad obdržel již při hledání ostrova. Stalo se v kantonu Glarus, který má ve svém znaku obraz Fridolína, křísícího mrtvého

7. březen – sv. Perpetua a Felicita (Blažena). Úmrtí roku 203. Atributy: Kráva (někdy zobrazovány ženy s dítětem v klíně)
Jedná se o dvě vdané ženy z městečka Thuburbo Minus v blízkosti Kartága (dnešní Tunis.) Dvaadvacetiletá Vivia Perpetua pocházela ze vznešené rodiny. Porodila první dítě, které ve vězení kojila. S ní sdílela osud křesťanské vyznavačky za císaře Septima Severa i otrokyně Felicita v osmém měsíci těhotenství. Obě byly čekatelkami na křest a s nimi byli uvěznění další tři mužští katechumeni. Všichni byli později společně popraveni v cirku.

Perpetua dělala ve vězení zápisky o tom, co prožívaly. Uváděla v nich: „Když jsme byly ve vyšetřování, pokoušel se mne otec od víry odvrátit. Řekla jsem mu: „Otče, vidíš zde ten džbánek? Nelze jej nazvat něčím jiným než co vyjadřuje, čím je. A já se také nemohu jinak vyjádřit, než že jsem křesťanka." Otec se rozzlobil a uhodil mne. Za několik dní jsme ve vězení byly pokřtěny. Brzy na to jsme byly obě uvrženy do podzemního vězení. Byl to hrozný den. Nepředstavitelné teplo sálalo z toho množství lidí. Vojáci si k nám moc dovolovali.

Později nám diakoni Perpetius a Pomponius úplatkem dopomohli k tomu, že jsme na několik hodin mohly být v lepším koutku našeho vězení, kam nás zavedli. Kojila jsem své dítě, které bylo od hladu velmi slabé. Obrátila jsem se na matku a bratra a jim jsem své dítě odkázala. Také jsem prosadila, že pár dnů jsem mohla mít dítě ještě u sebe v žaláři. Později jsme byly u výslechu u státního návládního Hilarianuse a jeho rozsudek zněl: „Šelmám". Chtěla jsem mít ještě do té doby dítě u sebe, ale otec to nedovolil…"

Na Perpetuu a Felicitu v cirku vhodili síť a potom vypustili divokou krávu se špičatými rohy, která je zraněné vláčela po aréně. V závěru jim gladiátor mečem prořízl hrdlo.

Původní místo hrobu těchto mučednic není známé, ale ve IV. století byly jejich ostatky uloženy do nové baziliky, která byla v pozdějších stoletích zničena. V roce 1907 se však na místě baziliky našly zachovalé hrobní nápisy Perpetuy, Felicity a dalších mučedníků.
Téhož dne – 7. března - se roku 1853 narodil prof. Tomáš Garrigue Masaryk, první president ČSR.

8. březen – třetí postní neděle, tradičně zvaná „Oculi" (Oči) dle textu Žalmu 25,15 „Stále upínám oči své k Hospodinu". Lidově zvaná Kýchavná podle pověry, že kolikrát ten den kýchneme, tolik let budeme žít.

V Sudetech se věřilo, že trojí kýchnutí zajistí celoroční zdraví. Zápis z XVI. století uvádí, že: "Jakž kdo kejchnul, hned náhle umříti musel." Lidé, obávajíce se, by z toho odkejchnutí neumřeli, vinšovali sobě „Pomáhej Pán Bůh" nebo „Pozdrav tě Pán Bůh". Tato dodnes přežívající průpovídka byla reakcí na skutečnost, že koncem patnáctého století v Evropě řádil mor, jehož počátky se projevovaly kýchnutím.

V návaznosti na toto přání říkával pan Stěhula z Pustin, že „Dyby se marod na palici upšíkal, tak ho Pánbu neuzdraví".

Tentýž den má svátek Jan z Boha. Atribut: granátové jablko se zabodnutým křížem, patron Granady, nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců a knihtiskařů, narodil se 8. března roku 1495 v Montemoro Novo v Portugalsku Vyrůstal v prosté a zbožné rodině, ale v osmi letech, podnícen vyprávěním poutníka, jenž byl jeho rodiči pohostinsky přijat, utekl do Španělska. Tam se ho ujal vrchní pastýř František Mayoral a postaral se o Janovo vzdělání. Když se však měl Jan oženit s dcerou svého pěstouna, opět uprchl a prožíval velmi rozháraný život; jako mnohý světský člověk tehdejší doby se stal žoldákem a bojoval na španělské straně nejprve proti Francouzům, posléze proti Turkům, obléhajícím Vídeň (1529). V té době se zcela zřekl víry.

Po rozpuštění oddílu se Jan vrátil zpět a živil se jako pastýř, což tehdy bylo uznávané a zodpovědné povolání. Tehdy se dozvídá, že jeho otec vstoupil do františkánského řádu.

Pod dojmem této události Jan začíná uvažovat o věcech víry. Roku 1537 prožil hlubokou vnitřní proměnu. Svůj život spatřil jako strašlivé zlo. Běhal bezcílně Granadou a rozdával knihy. Skončil v místní nemocnici, kde poznal „léčebné" metody středověku a rozhodl se po zbytek života pomáhat nemocným.

Tento záměr začal realizovat v Granadě, kde roku 1539 vybudoval azyl pro nemocné a chudé. Žil pouze z milodarů a začalo se mu říkat „chudý chudých". Tehdy také získal jméno „Jan z Boha". Roku 1548 otevřel další nemocnici v Toledu. Roku 1550 se při záplavách vrhnul do vody, aby zachránil tonoucího, sám však onemocněl zápalem plic a zakrátko zemřel.
Jeho následovníci založili řád špitálníků (milosrdných bratří) a Jana prohlásili za zakladatele.

9. březen – sv. Františka Římská.
Pocházela ze vznešené a zámožné rodiny. Ve věku 11 let se rozhodla, že vstoupí do kláštera, ale během dvou let ji rodiče provdali za velitele papežského vojska Lorenza Ponziano, který respektoval její zbožnost. Měli spolu nejméně čtyři děti, z nichž dvě zemřely, patrně při morových epidemiích.

Snad pod vlivem uzdravení z velmi těžké nemoci, která ji postihla brzy po svatbě, začala se svou sestrou navštěvovat nemocnice a veškerý volný čas i finanční prostředky věnovala na pomoc trpícím.

V samotné církvi existovalo již od roku 1378 papežské schisma. O konečné řešení se pokusil císař Zikmund Lucemburský. Přiměl Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice a ten, vedle upálení Mistra Jana Husa, rozhodl o abdikaci všech tří papežů; jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno MartinV. Avšak Jan XXIII., mající pověst vraha a piráta, abdikovat odmítl a z Kostnice uprchl. Byl ale dostižen Zikmundovými vojáky, uvězněn a sesazen.

Tyto události byly doprovázeny krvavými boji. Neapolská vojska vydrancovala Řím a páchala násilnosti na civilním obyvatelstvu. Rovněž dům Františčiny rodiny byl vydrancován, její syn Baptista byl odvlečen jako rukojmí a manžel Lorenzo byl těžce zraněn. Zásluhou intenzivní péče manželky se uzdravil a jako výraz vděku i uznání, kterého si Františka v Římě vydobyla, prohlásil, že ji zprošťuje všech domácích i manželských povinností a že jí dává úplnou svobodu, aby mohla sloužit Bohu.

Franceska založila skupinu paní a dívek z dobrých rodin, které se rozhodly sloužit chudým a nemocným. Zpočátku ženy zůstávaly ve svých rodinách, ale roku 1433 se spojily ke společnému životu v domě Tor de Specchi. Františka se po smrti svého manžela stala jejich představenou. Členství v komunitě bylo zcela volné, členky neskládaly řeholní sliby a mohly kdykoliv vystoupit a případně se i provdat. Pouze formálně byly přidruženy k olivetánské kongregaci a působily při chrámu Santa Maria Nuova. Z tohoto důvodu se jim neříkalo jeptišky, ale oblátky. Nosily jednotný bílý hábit, bílý škapulíř a černý závoj.

Franceska zemřela na infekční chorobu 9. dubna 1440.
Kanonizována byla 9. května 1608. V roce 1925 ji papež Pius IX prohlásil za patronku automobilistů, neboť podle legendy ji na nočních cestách za nemocnými provázel anděl, který jí svítil lucernou na cestu.

Odtud úsloví pana Posselta, charakterizující bloudění opilce, nemohoucího v noci trefit domů. „Holt to néní Františka, aby mu mušíli svítiť anjelé".

15. březen – čtvrtá postní neděle – „Laetere" (Veselte se) dle textu Izaiášova proroctví 66,10, znějícího „Veselte se s Jeruzalémem." Umožňuje přerušit jinak tvrdou postní kázeň, z čehož měla radost hlavně mládež, mohoucí v tento den tancovat. Logické je, že „Báby z lajce" – t.j. Dohlížitelky na vesnické mravy, sedící o zábavách na lavicích u kamen a kritizující nemravnost a zkaženost světa - měly co „hubou semleť".

Tuto neděli byla fialová mešní roucha vyměněna za růžová – odtud lidový název „Růžová neděle". Jiný lidový název – „Družebná neděle" vychází z lidového zvyku, podle nějž v tento den přicházeli družba se ženichem do domu nevěsty domluvit „pomlázkový námluvy". V Sudetech přitom ženichovi nabízeli pučálku (jídlo z namočeného a osmaženého hrachu). Měl si vybrat, zda ji bude jíst vidličkou nebo lžící; volba lžíce sice svědčila o jeho praktičnosti, ale také o hamounství, kdežto vidlička předznamenávala, že mu „drobný protečou skerz persty tak, jako malej hrách skerz zuby vidličky". Jak je vidět, jednoznačně dobré volby nebylo.

Na Příchovicích se vyprávělo o filutovi, „kerej si perstama nahernul zerní do dlaně…" V některých vesnicích pučálku nabízeli pouze s nožem a ženich si musel „vžíci vyderškovať na drijáčnici", čili na nějaké prostořeké nevěstině příbuzné. Přitom mu byl připomenut každý poklesek a byla zpochybňována jeho „mucká eneržie".

Dvojsmyslná úsloví vyvolávala i růžová barva (nejen) mešních rouch…

Na 15. březen připadá i svátek sv. Longina, setníka, který dle evangelií dohlížel na ukřižování a vbodnutím kopí do hrudi potvrdil Ježíšovu smrt. Přitom byl osvícen Duchem Božím, takže pochopil, čeho byl svědkem a vyznal: „Hle toto je opravdu syn Boží!". Vystoupil z armády, vrátil se do rodné Kapadokie a nedaleko Cesaree si postavil poustevnu, v níž se až do doby svého vypátrání a následného popravení kál, že napřáhl zbraň proti Kristovi. Jeho sochu pro Svatopetrský chrám vytvořil Michelangelo.

Úsloví: "Pomoh mu jak Kristus setníkoj" o člověku, který se změnil při pohledu na cizí utrpení (v podání pana Posselta o kamarádovi z mokré čtvrti, který přestal „chlápať jak houba" poté, co jiný „mazauka" autem srazil a zabil náhodného chodce.

Longinus bývá zpodobněn jako voják s kopím. Longinovo kopí mělo zásadní vliv na první křížovou výpravu, „ jeho zázračný" nález dodal zemdleným křižákům novou sílu a oni 28. června 1098 nečekaným výpadem porazili mnohem silnější muslimské vojsko. Na výsledku bitvy u Antiochie nic nezměnilo pozdější odhalení, že šlo o podvrh. Stejně tak falzem bylo i další „svaté kopí", které do říšského pokladu zařadil císař Karel IV. Toto kopí, vyrobené zřejmě v VIII. století, je dnes uloženo v klenotnici vídeňského hradu a patří do soukromého majetku Habsburků. Ve světě je uctíváno ještě dalších pět „zaručeně pravých" Longinových kopí…

19. březen – sv. Josef. Manžel Marie, matky Ježíše Krista. Dle evangelií se po andělově zjevení smířil s faktem, že není Ježíšovým biologickým otcem a vychovával jej. Je líčen jako spravedlivý, laskavý a důstojný muž z rodu Davidova. Pozdější legendy z něj udělaly starce. Povoláním byl „ho tekton" – řecky stavař, což bylo v Evropě mylně chápáno jako tesař: v Palestině, kde bylo a je dřevo drahé, se stavělo a staví více z kamení a nepálených cihel. Josef, často znázorňovaný s lilií či tesařským nářadím, je od roku 1654 patronem Čech a později i celé církve, tesařů, dřevorubců, kolářů, truhlářů, ale i vyhnanců a lidí, žijících v panenství…

Kdy zemřel, není známo – pravděpodobně před Ježíšovým ukřižováním.
Pranostika: Nenajde-li led Matějova pila, najde jej Josefova sekera. Josef naštípe dříví a Panna Maria zatopí. Obojí varuje, že v tento den ještě nelze počítat s teplem – i když se na čas oteplí.
Úsloví: „Přišel k němu jak Pepik k Ježíšoj" – o muži, jehož otcovství je více než nelogické. „Věří jí jak Jozka Machčeť" – o muži bezvýhradně věřícím své ženě.

22. březen – pátá neděle postní – „Judica" (Právo) . Dle textu Žalmu 43,1 „Hospodine zjednej mi právo", lidově zvaná Černá, podle toho, že se v kostele zahaluje kříž, což je zvykem z dob, kdy sice kříž vždy nesl korpus ukřižovaného Krista, ale byl bohatě zdoben zlatem a drahokamy, což svou nádherou a krásou rušilo vážnost vrcholného půstu.

Druhý lidový název „Smrtná" je odvozen od zvyku vynášet a pohřbívat Morenu (Mařenu, Smrtku), symbolizující umírající zimu. Zákazy pražské synody z let 1366 a 1384 dokazují starobylost i úpornost tohoto předkřesťanského zvyku, při němž byla za ves vynesena a do tekoucí vody hozena figura z hadrů a slámy. Na horách tuto figurínu házeli ze skály a na Příchovsku bývala pohřbívána do předem vykopaného hrobu. Po likvidačním obřadu se všichni jeho účastníci rozutíkali, neboť se věřilo, že ten, kdo bude poslední v dohledu z místa „smerti Smertky", do roka zemře stejně tak, jako ten, kdo zakopne. Zvláště nebezpečné bylo zakopnutí pro těhotné dívky, kterým to předpovídalo potrat. Cílem běhu byla hospoda, v níž se pila šiškouka – čili silný a hořký lihový výluh spařených smrkových semínek. V německých Sudetech se pila enciánka (encián = hořec). Později – zvláště v kraji – bylo vynášení Moreny spojeno s chozením s „lítem" (mladým zeleným stromkem) a koledováním.

25. březen – Zvěstování Páně, připomínka dne, v němž archanděl Gabriel řekl Marii, že - vzdor panenství počne a porodí syna.
Úsloví: „Čuberní jak Machče" vyjadřuje překvapenou až vyděšenou reakci na neuvěřitelnou zprávu. Tento svátek o devět měsíců předchází Hod Boží vánoční – čili narození Páně.

Na stejný den připadá i svátek sv. Dismase. Jde o kajícího se lotra, pokřtěného po Ježíšově pravici. Dle legendy patřil k bandě, u níž se ukryla svatá rodina na útěku před Herodem. Lupiči se k nim chovali velmi přátelsky, dokonce nechali Marii, aby vykoupala malého Ježíška. Členem tlupy byla i matka malomocného chlapečka. Marie jí řekla, aby svého synka vykoupala po Ježíškovi ve stejné vodě, což děcko zbavilo jinak nevyléčitelné choroby. Tímto chlapcem byl prý později ukřižovaný kající se lotr, kterému Ježíš oznámil, že se dostane do Ráje. Kousek kříže se dostal na Kypr a další díly jsou uctívány v Boloni a františkány. Je patronem vězňů, zločinců, odsouzenců k smrti, pohřebních ústavů a napravených zlodějů či lupičů.

29. březen – šestá neděle postní – „Palmárum" – „Palmová" či „Květná".
Liturgický text (Matouš 21,1-9) popisuje radost davu, vítajícího Ježíše při jeho vjezdu do Jeruzaléma palmovými ratolestmi, což byla pocta, vyhrazená pouze králům.

V našich zemích se na památku této události světí jívové větvičky, tzv. „kočičky", které se pak dávaly za svaté obrázky nad stolem nebo za domácí kříž. Zapichovaly se i do rohů polí a dávaly se do sklepa - obě tato místa měla chránit před plísní a jedovatostí. Prý chránily i před pohlavními chorobami – v okolí Polubného byla věta „měla by míť v pelouchu kočičky" morálním odsouzením rádodajné ženy, častým střídáním partnerů riskující chycení „jedovatosti".

Podivně znějící větě „dyž má v pelouchu kocoura, sterká si tam kočičky a dyž né, tak z něj vyhání čičika" lze rozumět pouze tehdy, víme-li, že kocour = přechodný milenec, kočičky chrání před pohlavní chorobou a čičik je lokálním názvem pro Micinku. Na květnou neděli svěcené kočičky bývaly páleny příští rok o popeleční středě. Častým zvykem květné neděle bylo i vymetání neřesti, což se dělalo čerstvými březovými proutky. O dívkách, nedbajících na svou pověst, se říkalo, že si měly na Květnou „nechať vymísť v reformkách".

V Sudetech býval vesnicí tažen dřevěný oslík na kolečkách, na němž seděla figura Krista. V tento den mohly péci pouze ty nejzkušenější hospodyně, neboť se věřilo, že sražený nebo připálený koláč zaručoval neúrodu ovoce.

Na ranní mši měl každý člověk přijít ve svém nejlepším oblečení – pokud možno v něčem novém. Tento zvyk dal vzniknout řadě spolků, půjčujících chudákům slušné šaty.    Aleš Jaluška