Zemřela roku 653. Kořenem jména této portugalské světice je řecké slovo „eirene" – mír. Toho si však jeho nositelka moc neužila: maurský velmož, který se do ztepilé blondýnky zamiloval, nechtěl pochopit, že „pel květu svého i líbeznost spasitelné duše své Kristu, miláčku svému, zaslíbila". Vytrvale ji zahrnoval dary i marně pronásledoval a šmíroval. Až jednou v noci uslyšel, „kterak v loži svém přeslastně hovoří". Proto skočil do ložnice a začal mečem sekat do lože. A rozsekal Irenu, která „líbezně a milostně se svým miláčkem Kristem mluvila". Tolik alespoň píseň Bertrama de Born z roku 1193. Úsloví: „Dopalla jak Iréna" o ženě, pronásledované neodbytným žárlivcem.

Ve stejný den – 20. října - má svátek i svatý Vendelín, patron pastýřů a stád. Zemřel kolem roku 650. Prý šlo o člena skotské královské rodiny, putujícího do Říma. Při této cestě byl jakýmsi trevírským šlechticem považován za pobudu. Dotyčný pán mu nařídil, aby pásl jeho vepře, jinak jej nechá ubičovat. Vendelín tuto potupnou práci s úsměvem přijal a vykonával tak úspěšně, že všechen jemu svěřený dobytek rostl a nezlobil ani nestonal. Po čase pánovi došlo, že jeho pasák není pobuda, propustil ho a dal mu pozemky i prostředky k vybudování kláštera v Tholey. Nad Vendelínovým hrobem vzniklo město Sankt Wendel.

Úsloví „Má za paróna Vendelína" říká, že dotyčný je prase. Nebo dobytek.
Pranostika: „Když na Vendelína vítr duje, tuhou zimu ohlašuje".

28. říjen – sv. Juda Tadeáš a sv. Šimon, zvaný horlivec, apoštolové. Juda Tadeáš je tradičně spojován s bratrem apoštola Jakuba, zmiňovaným v Novém zákoně. Bývá zaměňován i s jedním z Ježíšových bratří, zmiňovaných v evangeliích. Část biblických komentátorů jej považuje za autora Judovy epištoly. Dle nepotvrzené tradice byl po misijním působení v Arménii umučen v Persii. Spolu s ním byl umučen i Šimon. Arménská církev považuje Judu Tadeáše za jednoho ze svých patronů. Obecně je považován za přímluvce lidí v tísni, což naznačuje i úsloví: „Tomu nemůž pomocť ani svatej Jůda", mluvící o beznadějně ztraceném člověku.

Šimon, řecky zvaný „Zélotes", případně aramejsky „Kannaj" – obojí znamená „Horlivec". Biblisté předpokládají, že než přijal Kristovo učení o lásce ke všem, včetně nepřátel, tak se hlásil k militantní nacionalistické sektě zélótů, bojujících proti římským okupantům Palestiny se zbraní v ruce. Je však možné, že pouze pocházel z města Kana, proslaveného Ježíšovým zázrakem na svatbě, při němž byla voda změněna ve víno. O Šimonově životě se toho moc neví. Tradice praví, že po Ježíšově smrti nejprve hlásal evangelium v Egyptě, později odešel do Persie, kde byl spolu s Judou Tadeášem umučen.
Úsloví „Tá ho zjinačila jak Kristus Šimona" mluví o ženě, změnivší bouřliváka v beránka. Lidová hláška, označující jednoho hostinského za „Protikrista" vypovídalo o tom, že z vína dělal vodu… Pranostiky: „Na Šimona a Judu pro kožich na půdu" či „Šimona a Judy – tvrdnou na úpoli hrudy" netřeba komentovat.  Aleš Jaluška