Jeho pravděpodobně nejstarší životopisná legenda pocházející z XI. století tvrdí, že ač pocházel z bohatého franckého rodu, tak odmítl všechny dědičné výsady i úřady a stal se poustevníkem. Později prý založil klášter v Noblacu (dnešní Saint-Léonard) u Limoges. Prý se ujímal nejen vězňů a zajatců, které vykupoval, ale i nemocných zvířat, která zázračně léčil, což je obsahem řady legendických zázraků. Zemřel prý roku 559.

V německých sudetských rodinách věřili, že modlitba k němu pomůže nemocnému dobytku. Pověrečná praxe přikazovala tajně do kostela přinést ze železa ukovanou figurku nemocného zvířete, jít s ní k přijímání a po mši ji pokropit tajně odnesenou svěcenou vodou.
Úsloví „Za toho (tu) se muší modliť k Linhartoj" o dotyčném říká, že je na úrovni zvířete.

11. listopad – sv. Martin.
Narodil se kolem r. 315 v Panonii (římská provincie na pravém břehu Dunaje, přibližně dnešní Maďarsko). Jako voják se ve francouzském městě Amiens rozdělil se žebrákem o svůj plášť. Následně měl sen, v němž touto půlkou pláště oděný Kristus říká: „Takto mě oděl dosud nepokřtěný Martin."
Krátce na to přijal od svatého Hilariona křest a vystoupil z armády proto, že Kristovu vojákovi nepřísluší nosit zbraň. Nařčení ze zbabělosti čelil nabídkou, že neozbrojený vyjede proti nepřátelskému vojsku.

V roce 360 založil polopoustevnickou komunitu, později byl věřícími v Tours zvolen biskupem. Svou volbu přijal až pod pohrůžkou, že nepřijme-li ji, tak se všichni jeho voliči zřeknou víry. Ani jako biskup nezpychl a na počátku své funkce žil v opuštěném domku nedaleko honosného biskupského paláce. Na místě jeho poustevny byl později založen slavný klášter Marmoutiers.

Své četné misijní cesty zásadně konal jako kajícník pěšky. Spolu se svatým Ambrožem se postavil proti rozsudkům smrti nad „čarodějnými bludaři, kteréž pobloudil Ďáblův zaprodanec Priscillianus". V závěru svého života se dostal do rozporu s Brikciem, kterého káral pro nekázeň. Přesto byl Brikcius zvolen Martinovým nástupcem a později rovněž prohlášen za svatého.

Je prvním světcem, který nezemřel mučednickou smrtí. Během svého života napsal nejméně tři pastorační dopisy, v nichž nabádal duchovní k misijní horlivosti, osobní ukázněnosti, střídmosti a chudobě. Autor Martinova životopisu a jeho přítel Sulpicius Severus se ve svém díle vyvarovává popisu Martinových zázraků, kterými naopak oplývají mnohé francouzské a španělské legendy z IX. a X. století.

Zvyky: v tento den končila služba čeledi, která dostávala roční mzdu a uzavírala se svými pány nové smlouvy, což se mnohdy neobešlo bez výtržností, tropených tzv. „Martínky", jak byla nazývána čerstvě propuštěná čeleď. Řada měst proto do svých regulí zařadila velmi přísné postihy jak proti Martínkům, tak proti „Šenkéřům neřádným, kteříž na úkor měšťanův počestných Martínky v nekalostech pro svůj zisk mrský podporují", jak je zapsáno v dekretu císaře Rudolfa II. z roku 1598.

Na svatého Martina byly uzavírány nové smlouvy mezi obcemi a obecními pastýři. Obecní pastýř byl důležitou osobou, mající deputátní byt, topení, obilí i pivo. Jan Jakub Ryba si stěžoval,, že „ ti, kteříž se o dobytek starají, se větší vážnosti i příjmů doberou, než ti, kteříž děti učiti chtí a mají".
V tento den se pekly „Martinské podkovy", čili makové pečivo ve tvaru podkovy, které dávala svobodná děvčata mládencům. S následným dějem jsou spojena úsloví: "Na Martina mu dala podkovu a na Vavřince mimino", případně „Co Martin zasel, to Vavřinec sklízí" (svátek svatého Vavřince připadá na 10. srpna, čili devět měsíců po Martinovi). Ostřejší bylo konstatování, že „Von mušíl miť svarbu na Martina", čímž paní Janoušková z Rejdic řekla, že dotyčný byl stejně věrný, jako obecní býk…

V Sudetech chlapci nabízeli děvčatům mák na martinské podkovy. Přijetí této nabídky bylo jasným znamením vzájemných citů dané dvojice. Viz úsloví: „Von jí nabíd mák a vona mu k podkově přidala věneček".

Pranostika: Přijede-li Martin na bílém koni, metelice metelici honí. Martin na blátě, Štěpán na ledě. Jsou-li na Martina mračna, je zima laciná. Martinova noc jasná - zima mastná.

13. listopad – sv. Anežka Česká. Ačkoli tato dcera Přemysla Otakara I., sestra Václava I. a sestra Přemysla Otakara II. žila v letech 1211-1282, byla svatořečena až 12. listopadu 1989. Během svého života zakládala kláštery a špitály. Založila i špitální řád Křižovníků s červenou hvězdou, což je jediný řád, vzniklý na území Čech - konvikt tohoto řádu stojí před staroměstskou Mosteckou věží později postaveného Karlova mostu. Dopisovala si se svatou Klárou, která jí poslala řadu prý zázračných darů. Patřil mezi ně plátěný pás, mající uzdravovat „outorní ujímání a uřknutí" i hliněná miska na vodu: jestliže v ní zůstala voda přes noc, tak se změnila v účinný lék proti horkosti hlavy… O těchto darech a víře v jejich zázračnou moc píše doktor Jesenius, polemizující s pověrčivou vírou v uzdravující moc takovýchto předmětů „nejen v nezralých dobách předků našich, ale i ve zralém čase našem" (tj. v XVI. století). Tento úsudek vzdělaného lékaře nijak neotřásl dodnes přežívající lidovou vírou v moc Anežčiných věcí.

15. listopad - Albertus Magnus.
Atribut: biskup s knihou. Tento patron přírodovědců žil v letech 1206 -1280. Snažil se spojit Aristotelovo učení se středověkou dogmatikou. Kladl důraz na experimentování a získávání znalostí vlastními smyslovými zkušenostmi. Je autorem rozsáhlé encyklopedie, při jejímž sestavování vycházel z Aristotela a odmítal se podřídit dogmatům, jdoucím proti pravdě viditelného. Své zásady, že rozum nemusí být horší než víra a že poznání rozumu nemůže být v rozporu s požadavkem víry, vyjádřil v nadčasové úvaze: "Učenec, přesvědčivší se o svém omylu, nenávidí svou omylnost a snaží se ji odstranit učením. Vládce, usvědčován ze svého omylu, nenávidí pravdu odpůrcovu a za každou cenu se snaží odstranit jeho i ji."

Díky Albertovým překladům řeckých, arabských a hebrejských autorů se křesťanská Evropa seznámila s lékařskými i filosofickými spisy Moše ben Majmuna (Majmonida). Mezi významné Albertovy žáky patřil i theolog a filosof Tomáš Akvinský.

17. listopad – Dionysios Alexandrijský. Tento žák církevního učitele Origena, po němž řídil slavnou alexandrijskou katechetickou školu, byl roku 247 zvolen biskupem.
Nedlouho potom byl zatčen a uvězněn, z vězení však uprchl (dle pozdější legendy prošel zdí) a svěřenou alexandrijskou diecesi vedl na dálku z Libyjské pouště. Po návratu do svého sídelního města byl znovu zatčen a roku 257 vyhoštěn.

Po opětovném návratu našel město plné násilí, takže „bylo bezpečnější přejít svět od východu slunce po jeho západ, než v Alexandrii přejít z jedné ulice do druhé". Byl velmi tolerantní ke křesťanům, kteří ze strachu o život zapřeli víru a přijali islám.

Z jeho četných spisů se dochovaly jen citace v dílech byzantských autorů. V alexandrijské knihovně se dochoval jemu připisovaný dopis císaři Deciovi. Textová kritika však dokázala, že jde o značně pozdější podvrh. Zemřel roku 265. Pranostika: Co na Dionýza kvete, to se plete. Na Dionýza pučení - na Hromnice v komíně hučení (je-li v tento den teplo, bude tuhá a dlouhá zima). Aleš Jaluška