Človíček o „svých" vrstevnících dětem vyprávěl v rámci středeční muzejní akce Putování s Človíčkem. Mamuta, respektive jeho fragment, si pak děti mohly prohlédnout v jedné z muzejních vitrín. „Je to jen malý zlomeček, ale skutečně na Jičínsku tito tvorové žili," ukazovala Martina Pajerová zubní stoličku, kterou zde tento „chlupatý" slon zanechal.

Ale aby si i Človíček udělal z mamuta flákotu, potřeboval oheň. Ten, jak se děti dozvěděly, se rozdělával: „Sirkami nebo zapalovačem," halekaly děti jedno přes druhé. „Ne, ne. Bylo to úplně jinak," řekla večerníčkova postava a začala si o sebe třít ruce. „Rozdělával se třením klacíků. Také vás při tom, když si třete ruce, začnou pálit dlaně," ukazovala Martina Pajerová názornou ukázku a i děti se přidaly. Následně se malí návštěvníci dozvěděli, jak se mlela mouka či přeslenem vytvářela niť.

Výbušná historie

A Človíček? Ten se převlékl do hábitu středověkých panošů a zavedl děti na jičínské hrady a zámky. A kromě toho, že se tu dozvěděly, že hrad byl jen těžko vytopitelný, chyběla na něm kohoutková voda a že záchodu se říkalo prevét, tak si z úst Martiny Pajerové vyslechly hrůzostrašnou historku o dvou děvčátkách, které se přely o jičínské panství.

„Jednalo se o Elišku a Markétu. Jejich spor nakonec skončil tragicky. Markéta sešla s loučí do hradního sklepení, kde byl uskladněný střelný prach, a spolu s částí stavení vyletěla do povětří," doplnila průvodkyně pověst a za zvuku mohutného výbuchu burácejícího z reproduktorů se spolu s Človíčkem vydala za Albrechtem z Valdštejna, který chtěl z Jičína vybudovat centrum evropské kultury.

„A přitom byl ze začátku velmi chudý. Měl totiž jen šest vesnic. Takže tatínkové, kdo z vás má jen šest vesnic, tak jste vlastně chudáci," obrátil se Človíček skrze svoji mluvčí na pilně naslouchající rodiče. Ale to už se posluchači po očku koukali do vedlejší místnosti, kde na ně spolu s Človíčkem čekalo období Národního obrození.

Zde přišel konečně čas na pohádky. Vždyť právě v této době pro děti z pera miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena vznikly pohádky O zlatovlásce, Otesánkovi, třech zlatých vlasech děda Vševěda či o hrnci, který stále vařil kaši. A té bylo tolik, že děti společně se svými průvodci „odplavil" až do dob císaře Františka Josefa I. A změnil se i Človíček. Tomu narostly ohromné pejzy a ty jen tak tak že nezamotal do stroboskopu, tedy předchůdce dnešních kin.

Telefon bez dotyku

Dále Človíček dětem převedl starý telefonický přístroj, který děti zaujal svoji mohutností a „neefektivitou". „Tak copak na tomto přístroji chybí?" optal se Človíček a ukázal na malou bedýnku se sluchátkem a kličkou po straně.

„No, nemá dotykáč a nevejde se do kapsy," odpovědělo k pobavení všech pár dětských návštěvníků, které velmi překvapilo, že telefon neměl za císaře pána doma každý a že fotografie vznikaly dlouhou dobu.

To si ostatně i vyzkoušely a rodičové je snad poprvé ve svém životě viděli klidně stát. „Pozor vyletí ptáček!" zavelela průvodkyně a dětem zároveň sdělila, že se po dobu focení, které trvalo asi minutu, nesmí vůbec pohnout, jinak by byly na „císařském" snímku rozmazané. Nakonec se ze čtyřicetihlavého davu vydrželo nehýbat asi pětatřicet dětí.

A aby toho na ně nebylo málo, ještě si prohlédly vysoké kolo, ze kterého se člověk dostal dolů pohybem vzad při zvolání: „Seskokem, seskok!"

Celá procházka historií skončila zvoncem. Na závěr si totiž děti připomněly dílo pohádkáře Václava Čtvrtka, který dal světu postavu Rumcajse, Manky a Cipíska. A aby bylo človíčkovému a hlavně jičínskému odpoledni učiněno zadost, vyslechly si děti na závěr pohádku Jak se Cipísek narodil.