Jen namátkou uvedu ty, které mne napadly den předem: Na dvoře školy jsem uviděl pytle plastových víček od lahví, které nasbírali žáci školy, kde několik měsíců učím. To u mne vyvolalo vzpomínku, jak jsme my –  malí žáčci kdysi sbírali starý papír, hadry, byliny… Co nás tehdy ke sběru motivovalo a proč jsme to dělali? A co motivuje ty dnešní děti ke sběru pomerančové kůry nebo právě těch umělohmotných víček? Téma, ke kterému se určitě někdy v budoucnu ještě vrátím. Ale mne napadla i jiná témata.

Novodobý televizní kabaret

Odpoledne jsem sledoval „živý přenos" z Parlamentu u příležitosti pokusu části opozice o vyslovení nedůvěry současné vládě. Byl to kabaret, během kterého jsem nevěděl, zda se mám smát anebo plakat. Pochopil jsem, že právě tato „představení" suplují  kdysi tak oblíbené televizní estrády typu Televarieté a pořadu Možná přijde i kouzelník.

Vydržel jsem u té komedie až do konce, což jsem u již zmíněných pořadů vydržel jen výjimečně. Ale nemohl jsem si tu taškařici nechat ujít. Kdoví kdy zase bude taková příležitost vidět celou naši poslaneckou sestavu údajně námi zvolených zástupců. Já jsem tam z těch, co jsem volil, neviděl vystupovat nikoho. Tak nevím.

Knihovnice – ohrožený druh!

A v hledání témat mohu pokračovat dál. Zůstanu u těch aktuálních. Doslova mne šokoval příběh knihovnice, která byla napadena a pobodána svým čtenářem přímo v knihovně tak, že vykrvácela. Jako bývalý knihovník znám knihovnický „národ" a dobře vím, že není hodnější, příjemnější a vstřícnější skupina zaměstnanců v této zemi, než jsou právě oni.

Velmi mne zarmoutilo, že si dnes už nemohou být jisti svojí bezpečností a dokonce ani svým životem. Teď je bude čekat výcvik sebeobrany a možná, že budou vyzbrojeny zbrojním pasem s možností bránit se zbraní proti některým z čtenářů. V jaké době to vlastně žijeme? Kam dospěla naše společnost, když není schopna ochránit své členy a často toleruje a chrání ty, kteří ohrožují život druhých?

Kde jsou hranice lidské bezpečnosti?

Jak mám ve zvyku, zavzpomínám na svůj život a pocity, které jsem zažíval v souvislosti s výkonem práce knihovníka. Nevzpomínám si, že by mě někdo za 45 let, co jsem tuto funkci vykonával, nějak ohrožoval. A to se mi v knihovně scházela všelijaká společnost. Jeden z čtenářů nosil z knihovny knížky své družce a pivo z něj táhlo na metry daleko. Motal se mu nejen jazyk, často i nohy a musel si v knihovně vždy na chvíli „odpočinout", aby zvládl cestu zpátky domů. Knihy pro jeho družku jsem mu vybíral sám a on mne přitom bavil zprávami vyslechnutými v hospodě, kterou před návštěvou knihovny navštívil.

I přes takové veselejší návštěvníky jsem se v knihovně vždycky cítil jako mezi svými, jako vzdálený příbuzný většiny návštěvníků – čtenářů. Jo, jednou jsem se pořádně zapotil a myslel i na nejhorší. To když jsem s jedním mladým čtenářem stěhoval někdy v 70. letech 15 půlmetrákových regálů na knihy do prvního patra bývalé školy, kde byla knihovna umístěna. Vyřadila je okresní knihovna a na moji prosbu je věnovala té naší malé. Natřeli jsme je, že byly jako nové. Bohužel jejich hmotnost se tím nezmenšila a já jsem po desátém výstupu s regálem měl pocit, že můj život právě končí a víc už nevydržím. Nakonec jsme to společně zvládli a regály tam slouží knihám a čtenářům dodnes. Ale tenkrát mi šlo skutečně a naposledy o život.

Jak ochránit obyčejné lidi?

Chápu, že je jiná doba a že na lidi všeho věku se vyvíjí neúměrný psychický tlak, který se na psychice lidí může negativně podepsat. Ale od toho jsou tu instituty, které by měly ostatní před takovými nenadálými excesy preventivně chránit. Dnes už se po setmění na ulici sám neodvážím. Přitom jsem dříve osvětlené město přímo miloval a rád jsem se jím procházel. Dnes cítím, že taková procházka je pro mne neúměrným rizikem. A nejen pro mne – seniora.

Znám souseda, mladého sportovce, který byl shodou okolností právě v Hradci v podchodu na třídě Karla IV. v noci napaden skupinou výtržníků. Ti ho srazili na zem, zkopali údery do hlavy tak, že mu bylo nenávratně poškozeno sluchové centrum, takže doživotně ohluchl. Skončila tím pro něj nadějná kariéra mladého reprezentanta v judu. Místo toho přišly roky léčení a obtížné hledání životního uplatnění. Štěstím pro něj bylo, že skončil v Jedličkově ústavu v Praze jako sportovní referent, který pro stejně postižené pomáhá najít nové uplatnění a ztracenou sebedůvěru.

Je potřeba se jeden druhého obávat?

Mám pokračovat v dalších podobných případech, kdy nevinný člověk došel újmy a byl zmrzačen jen proto, že měl smůlu a objevil se náhodu v dosahu nebezpečných grázlů?

Smutné je, že většina těchto  přestupků  asociálních živlů je soudy omilostněna a oni mohou klidně ve svém destruktivním chování pokračovat dál. Zatímco postižení si nesou následky po celý zbytek života.  Je tohle ta vymodlená svoboda, po které jsme tak dlouho toužili? Mladší přátelé, se kterými o těchto věcech hovořím, mi to vždycky dokážou nějak vysvětli a můj pesimismus vymluvit. Ale mně to obav o život, ale hlavně život mých blízkých nijak nezbavuje. Dost je v životě toho, co si přivodíme sami vlastním zaviněním a neopatrností. Teď abychom se báli vycházet mezi lidi, abychom náhodou nepotkali někoho, kdo nám chce třeba jen pro zkrácení svého času a z nudy vědomě ublížit.

Do knihovny se chodit nebojím

Byl jsem zcela neplánovaně v městské knihovně. Ptal jsem se knihovnic, jak se cítí po zkušenosti, které získala jejich napadená kolegyně. Velmi oceňuji jejich přístup. Žádná z nich nepodala výpověď z důvodu, že by se mezi čtenáři bála o svůj život. A většina z nich si myslí, že šlo o mimořádný exces, který se může stát každému a kdekoliv. Nejen v knihovně.

Máme se však s takovým konstatováním spokojit? Jak se bránit proti tomu, aby se podobné incidenty, které se v poslední době staly ve škole, v restauraci a naposledy v knihovně, znovu neopakovaly?

Oldřich Suchoradský