Noviny napsaly: S neuvěřitelným počtem 1 milionu a 565 tisícovkami diváků za sebou Božena na ČT1 zanechala úplně všechny ostatní filmy, které byly po osmé hodině večerní na nejznámějších českých stanicích k vidění. Nezamotala se vám hlava?
Ne, to tedy nezamotala. Jedna věc je sledovanost, druhá - a mnohem, mnohem podstatnější - je ocenění nebo výhrady diváků.

Na scénáři jste pracovaly dvě, dvě ženy. Nebývá to obvyklé. Proč spolupráce dvou žen?
Myslím, že jeden člověk by to ani neupsal. Jednak jde o čtyři celovečerní filmy, takže scénáře jsou dlouhé a musí být „nabité“. A za druhé, jde o velmi náročné téma. Musely jsme s Hankou načerpat obrovské kvantum informací. Nejen o Boženě a jejím manželovi Josefovi, kteří byli sami o sobě náročné osobnosti. Zvlášť u Boženy jsme se musely seznamovat roky (!) snad se vším, co o ní kdy bylo napsáno, zvažovat různé pohledy, dogmata, domněnky – a pak vše odsunout a snažit se o co nejobjektivnější poznání.

Martina Komárková, jedna ze scénáristek čtyřdílného filmu Božena.Zdroj: archivTakže nejen o Němcových, ale současně i s dalšími osobnostmi, které se pohybovaly v jejich blízkosti, i když se třeba nakonec v příběhu jen mihly, viz M. D. Rettigová v prvním díle. Nejvíc jsme čerpaly z veškeré dostupné, dochované Boženiny korespondence a dopisů ostatních. No a samozřejmě bylo potřeba poznat do detailů každodennost života v 19. století. Nešlo samozřejmě všechny informace použít, dokonce toho, co se nevešlo do filmů, je naprostá většina.
Ale nechtěly jsme udělat vůbec v ničem historickou chybu. Ostatně stejně tak k tomu přistupovali například i kostyméři – kdo z diváků může ocenit, že i knoflíky na uniformě odpovídají knoflíkům v 19. století? Podle mě nikdo – a přesto odpovídají i ty knoflíky. I materiál, ze kterého se uniformy tenkrát šily. Všimne si někdo, že pod šaty mají herečky šněrovačky? Sotva. A přesto je herečky mají. Aňa Geislerová si kvůli permanentnímu sešněrování poničila páteř, dodnes chodí na rehabilitace.
Jak říkala – tím si aspoň uvědomila, jak musely tenkrát ženy ke všemu, čím si procházely, trpět bolestí. Fakta jsme řešily s mnoha odborníky – historiky, literárními vědci, odborníky kupříkladu na finanční stráž, poštu, módu, lékaři. Ale koukám, že jsem hrozně odbočila od tématu otázky. No, prostě spolupráce bylo zapotřebí nejen kvůli psaní, ale kvůli získávání faktů, permanentním konzultacím a tříbení i ustalování názorů i pocitů. Bez toho, abychom byly sjednocené a schopny spolupracovat, by spolupráce vůbec nebyla možná.

Tedy filmový příběh vytvořený ženami. Třetí byla paní režisérka Lenka Wimmerová. Hovoří se, že existuje ženská literatura. Je i ženský film?
Nejsem si jistá. Dělím nejen filmy, ale i literaturu, malířství, hudbu pouze na dobré a špatné dílo. A pozor, sice scénáristky a režisérka jsou ženy, nicméně měly jsme mezi sebou i muže, kreativního producenta ČT Michala Reitlera. Ten plnil i funkci dramaturga a prošel si s námi všemi těmi roky příprav i psaní. Verze scénosledů i scénářů připomínkovalo i pár dalších mužů z televize. A mezi odborníky, s nimiž jsme kdeco řešily, byli také muži. Ale například plasticitu Josefa Němce jsme vytvořily my s Hankou a režisérka ji velmi přesně přijala.
A diváci muži ji, jak se zatím zdá, ocenili. Jak říká Hanka, skoro každá žena má a zná svého Josefa. Možná tedy mohou ženy někdy i lépe pochopit a vystihnout mužův charakter? Nicméně abych uzavřela svou odpověď – proč vůbec dělit umění na ženské a mužské? Možná to někdo tak cítí nebo potřebuje, já ne.

Tvůrčí práce ve dvou. Chcete se rozpovídat o vaší tvůrčí práci? Co nastalo, když jste měli na věc každá jiný názor?
Stávalo se, že jsme měly s Hankou různé názory a nápady, štěstí bylo, že jsme si mohly rovnou a bez obalu říct, že se jedné nebo druhé zdá nápad úplně špatný, neurážely jsme se, šlo nám o věc, ne o uspokojení ega. A prostě jsme o všem stále debatovaly, buď jsme se nakonec shodly, nebo jedna ustoupila. Spolupráce je vždycky pro všechny náročná, nemůže fungovat, když je člověk neústupný a má potřebu prosadit se za každou cenu. Důležité je společné naladění a vědomí, že jde o to, aby byl co nejlepší výsledek, ne o uspokojení ambicí jedince.

Bylo to náročné? Pracovaly jste víc na dálku, nebo seděly vedle sebe. Byla to dlouhá a namáhavá práce?
Každý týden v úterý jsme se scházely, od začátku do konce. Překazit to mohla jen nemoc. Kromě toho jsme si téměř každý den volaly, posílaly maily. S nadsázkou řečeno, žily jsme zhruba sedm let ve třech – Hanka, já a Božena. Mnohdy to bylo strašně vyčerpávající, někdy padala Hanka, někdy já, navzájem jsme se držely. Ale nejvíc a neustále nás držela pohromadě Božena.

Při zpracování historických téma, zejména tam, kde dominuje osobnost, velmi se diskutuje, do také míry mají autoři právo na svou tvůrčí licenci. To jest, aby dílo bylo divácky atraktivní, odchýlit se od historické skutečnosti. Jak jste se k této skutečnosti postavily?
Ano, to bylo velmi těžké. Jak už jsem předeslala, snažily jsme se o co nejobjektivnější pohled a pokud možno se od skutečnosti neodchýlily. Co jsme si domyslely, protože prostě chyběly informace, jsme velmi velmi promýšlely, domyslely jsme jen to, co se ve skutečnosti stát MOHLO (vycházely jsme z charakteru postavy a s jejím jednáním v obdobné situaci). Většina napsaného je pravda. Věděly jsme, že tak nějak rozbouříme vody, že leckdo z diváků nedokáže přijmout, že taková Božena (a Josef) prostě byla.
Přetřásá se teď její mimomanželský život. Mnoho lidí už sice ví, že byla záletná, ale když to vidí, zhrozí se, odmítají to přijmout. Jako by „nevěrná, záletná“ nic konkrétního neznamenalo. Ale ona přece opravdu odcházela z domu od dětí, ona se přece opravdu se svými milenci milovala – jak jinak by byla nevěrná? My jsme se snažily ji (a Josefa) vykreslit se všemi obdivuhodnými i špatnými vlastnostmi. Někdy jsme ji úplně nesnášely! Ale přijaly jsme ji s pokorou a obdivem, máme ji rády. Protože byla fakt silná, obdivuhodná osobnost. A jen doufáme, že ji tak nakonec přijme i divák, se vším všudy – a bude ji mít rád. Ne pateticky obdivovat její vybělený pomník bez života.

Ano, byly tam některé lidsky zajímavé episody. Například facka před kostelem, kdy ženich vystoupí z kočáru a jde si ručně vyřídit pokřik mládence: „Nebudeš první.“
Hezký byl moment, jak si jde novomanželka postěžovat na manžela a maminka ji vybaví zásobami pro kuchyň a pošle zpátky za mužem.

Tohle jsou reálné skutečnosti, nebo přínos scénáristek?
Fakt je ten, že „od muže se neutíká“. To nebyla jen konvence, to byl manželský zákon. Její matka by ji s určitostí ani nepolitovala, ani nesnažila pochopit. Situaci, ve které by se tento fakt ukázal, tato informace pro diváka, jak to chodilo, to jsme vyfabulovaly. Stejně tak extempore s chasníkem – to, že měla Božena nápadníky a že měla první milostné zkušenosti, o tom se každý, kdo chce, může dočíst v jejích kratinkých poznámkách (první letmé polibky, dostaveníčka s místními i zámeckými atd). Předvedly jsme to na smyšlené situaci. Nikdo neví, jak to tenkrát bylo. Nejsou žádná fakta k dispozici, mírný náznak je v korespondenci.

Měly jste před psaním „nakoukány“ díla předchůdců? Například Boženu Panklovou, Němcovou hrála Dana Medřická, Vlasta Chramostová? Pomohlo? Nebo spíš zavádělo ?
Ano, viděly jsme všechno. Jenže každé z děl se týkalo jen poměrně krátkého výseku jejího života. A kontroverzi se autoři vyhýbali. A chudák Josef se nemohl zbavit nálepky tyrana, hrubiána, primitiva i opilce.

Taky jste hovořily s mnoha odborníky. Paní profesorka Janáčková přednáší o Němcové dopisech. Byly to pro badatele dobré časy, kdy lidé psali o svém životě a náladách v dopisech. Pomohly dopisy? Pomohla paní profesorka, ta milá dáma, která přetahuje své přednášky, a studenti tiše sedí a poslouchají. Poznali jste při sbírání podkladů mnoho zajímavých lidí? Často méně známých, ale moudrých?
Paní profesorka Janáčková mě osobně provází už od studií bohemistiky na FFUK. Ona byla první, kdo mě přivedl ke skutečnému člověku, Boženě, i k pravdě o Josefovi. Už tenkrát. Mluvila jsem s ní o Boženě i po škole mnohokrát, při scénáři na hraném dokumentu Obrazy ze života BN byla první, na koho jsem se obrátila a dozvěděla jsem se mnoho dalšího. Zajímavých lidí jsme pak samozřejmě poznaly hodně, korespondenci jsme přečetly a mnohokrát ještě při psaní jsme se k mnohým dopisům vracely. Ale paní profesorka pro mě byla a stále je na prvním místě.

Sleduješ recenze?
Recenze čtu, oni mi je posílají, někdy na mě sama vyskočí – pochvalné mě potěší, zdrcující mě netrápí, už Josef Jíra mi kdysi řekl, když na něj v novinách někdo zaútočil, třeba Knížák, jak si pamatuju: „Ať píšou. Já maluju.“ Což mi přišlo pěkné, tehdy, a teď to i chápu. A mám to úplně stejně. Tedy nemaluju. Takže „Ať píšou, já píšu!“.

Bohumír Procházka