Mladá filmařka, která pochází z Hořicka, se nyní se svým animovaným snímkem Jsme si o smrt blíž uchází o Českého lva, a to hned ve dvou kategoriích - Animovaný film a Cena Magnesia za nejlepší studentský film 2020. Vítěze jednotlivých kategorií budeme znát 6. března, a to z přímého přenosu České televize.

Báro, představte se nám. Pocházíte z Hořic, ale studovala jste v Anglii. Proč tato volba?
Moji rodiče mi dali jméno Bára Anna a často mi na úřadech píšou, že jsem Barbora, i když to tak není. Narodila jsem se v Dobré Vodě u Hořic a ráda říkám, že na zelném poli, protože moje babička bydlí ve staré zelárně.
Ráda zkouším nové věci, přijde mi, že se nikdy nemůžu zastavit, protože jsem hrozně zvědavá, co všechno mi ještě svět může nabídnout. Proto dělám animované filmy, malovala jsem, tetovala, jezdila s kávovým karavanem po Čechách, psala blog, cestovala po světě jako promotér platebních karet nebo byla se světelnou instalací na festivalu Burning Man.
Cesta do Anglie byla vcelku přímočará - po maturitě mě nevzali na školu, kterou jsem si vysnila. V té době pro mě byla druhá nejlepší možnost právě studium v Anglii, kde jsem původně měla v plánu zůstat.

Proč jste se rozhodla pro animovaný film?
Už ani nevím. Myslím, že jsem to řekla někdy v dětství, když jsem měla velký crush na basketbalistu Michaela Jordana z filmu Space Jam. A od té doby se to se mnou táhne.

Bylo studium náročné, splnilo vaše očekávání?
Náročné to skutečně bylo. Ale myslím, že to ani jinak nejde. Animace není jenom řemeslo, ale i svým způsobem magie. Jak říká náš pan profesor Kubíček, jedná se o oživování neživého. A mě vždy přišlo, že svým loutkám dávám kus svého života a své energie, aby pak vydechly na plátně. A koneckonců v loutkovém filmu je normální, že naanimovat jednu sekundu trvá zhruba hodinu.
Po osmi letech studia můžu říct, že jsou moje očekávání splněna. FAMU je skutečně výjimečná škola a jsem moc ráda za příležitost ji nejen vystudovat, ale potkat také spoustu talentovaných lidí, kteří jsou mi inspirací a výbornými spolupracovníky.

Nezatoužila jste stát se raději herečkou?
Ne, to ne. Maximálně tanečnicí. Na herečku neumím tak dokonale vyjádřit své emoce beze slov. Když mám před sebou loutku, přesně vím, o jaký milimetr a kam s ní musím pohnout, aby z ní vycházela lítost, údiv. A já? Občas se směji, když je mi smutno a ušklíbám se, když na mě někdo křičí a brečím, když jsem šťastná.

Co vás ve vaší tvorbě ovlivnilo, myslím tím při vašem soutěžním snímku Jsme si o smrt blíž?
Mě vždy nejvíc ovlivňoval můj milostný život, i když to na první pohled nejde asi znát. Lidé přicházejí a odcházejí, ale já si z každého zkouším schovat zrnko příběhu, které se pak v mé fantazii promítne třeba právě do parazita v psí mršině. Zní to hrozně, ale věřte mi, že to myslím dobře. A také (jako ve všech filmech) je to i hloubání o duši. Jaká asi je, je jen jedna, nebo dvě a jsem i navenek tím, kým jsem uvnitř?

Nepřipadá vám téma trochu morbidní, i když smrt je součástí našeho života?
Na papíru to téma morbidní může znít, ale když vidíte filmové zpracování, pevně věřím, že tomu tak není. Navíc to není film o umírání, ale o tom, co se děje až poté. Ale hlavně je to přece o lásce.

Vyrůstala jste v Hořicích, nyní žijete v Praze? Plánujete natočit animovaný film o svém rodném hnízdě, v Hořicích je hodně zajímavých námětů.
U babičky jsem vyrůstala tak jednou nohou, tou druhou v Praze až do školních let. Stále tam mám velkou část rodiny. Určitě bych dnes řekla, že jsem Pražačka, ale vím, kde mám kořeny. Hořice jsou nádherné město, mám tam nejraději park a lom. Ale právě proto, že jsou to konkrétní místa, na která se mi vážou konkrétní vzpomínky a nenachází se ve světě fantazie, bylo by pro mě složité o nich točit.

Můžete nám prozradit vaše plány do budoucna?
Momentálně zakládáme s kamarády loutkové studio Burning Frames v Praze v Libni, s produkcí Bionaut píšeme seriál Dope Patrol o psech, kteří hledají drogy na letištích a s kamarádkou si střádáme peníze pod polštář, abychom si jednoho dne mohli koupit chatu na Kanárských ostrovech. A já doufám, že se mi podaří více se ponořit do vod virtuální reality a naučím se vymalovat příběh přímo kolem diváka.

Máte nějaký režisérský vzor, a pokud ano, koho a proč?
Asi to bude trochu znít jako animátorské klišé, ale já měla vždy moc ráda filmy Jiřího Trnky, vzhledem k jeho lyrickému vyprávění výtvarna, a Jana Švankmajera, který v sobě nosí prastarou magickou auru. Z nových tvůrců je mi velkou inspirací Julia Pott nebo Chris Lavis a Maciek Szczerbowski.

Jak nejraději trávíte volný čas, vaše koníčky?
Miluji objevování a zkoušení nových věcí. Když mohu cestovat, v každé nové zemi se cítím být lehká a koukám na ni trochu dětskýma, nadšenýma očima. Když to nyní nejde, hledám nové věci v sobě. Ráda běhám a snažím se být rychlejší, cvičím jógu a objevuji nové možnosti toho, jak si zlomit vaz. Ráda jsem sama a ráda jsem obklopena lidmi, které miluji. A můj nejnovější koníček? Snažím se víc smát. Uvnitř, venku a nechat se unášet radostí, kterou si můžu schovat na později.

Překvapila vás nominace na Českého lva nebo jste s ní ve skrytu duše počítala?
Překvapily mě hodně obě nominace! Jak na Českého Lva v kategorii Krátký film, tak v kategorii Cena Magnesia za nejlepší studentský film. Vzpomínám si, jak jsem se ptala svého producenta, jestli film nemůžeme hlásit až další rok, až bude trochu známější a budeme mít možná větší šanci. Proto, když jsme se dozvěděli o nominacích, skákali jsme radostí do vzduchu. Je to pro nás ohromná čest a moc mě těší, že se k filmu takto dostane více diváků.

Narodila jste se na Nový rok, 1. ledna. To je zajímavé datum, vnímáte, že vás pro život ovlivňuje a co všechno vám daly sudičky do vínku?
Život mi to určitě ovlivňuje v mnoha směrech. Zaprvé docela snadno se toto datum pamatuje a lidé si ho často pamatují i bez toho, aby jim musel Facebook posílat upomínku. Zadruhé často se mi stalo, že se mnou nikdo nechtěl jít na narozeninové pivo - všem bylo špatně z noci předtím. Zatřetí vůbec na mě neplatí přísloví “jak na Nový rok, tak po celý rok“.
Ale vážně. Myslím, že mám v životě neskutečné štěstí. A krom toho mi sudičky ještě přihodily do vínku vytrvalost, tvrdohlavost a odvahu snít. A snad i moji mámu a její heslo: Jsi dcera národa Jana Žižky, tak se nedej.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí.