Aktivní skaut – může se pochlubit nejvyšším skautským oceněním řádem Stříbrného vlka (plynule ovládá tři jazyky), ale především autor obsáhlého románu Zdivočelá země, rovněž zpracovaného ve filmu a v oblíbeném televizním seriálu, který celému národu vypravuje příběh plukovníka Maděry.

Ve skutečnosti žádná fikce, ale příběh spisovatele, který vše prožil na vlastní kůži. Dlouholetý prezident PEN klubu, předseda Rady Národní knihovny, stejně jako v zahraničí i doma sbíral řadu významných ocenění, připomenu Cenu Karla Čapka, laureát Ceny Eugena Hostovského, čerstvý držitel ceny Paměti národa a Ceny Josefa Škvoreckého. Tím vším byl a je spisovatel, ale i politický vězeň, třiaosmdesátiletý Jiří Stránský. Uvítal ho vřelý potlesk publika.

Něco ze života

Dvouhodinové setkání a vyprávění byl jeden velký poutavý dramatický příběh. Co odpověděl na moji otázku, že má po svém otci šlechtické předky? Úsměv a … „ kdybych měl citovat svoje celé jméno, tak by to znělo trochu jinak, ale už se to nepoužívá, protože já mám šlechtický přídomek. Ale to je taková legrace… Z matčiny strany jsem vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra, kterého prezident T. G. Masaryk pravidelně přijímal v Lánech… Mně bylo tenkrát 15 let, utíkal jsem ze školy, abych naslouchal dědečkovi, často byl přítomen i Jan Masaryk. Všechny tyhle věci ve mně zůstaly, stejně jako jeho obava z budoucnosti. Nechápal, že lidé naběhli komunistům." Vyprávění pokračovalo a nabíralo na obrátkách.

Svoboda nade vše aneb pumpař, který se stal slavným

Jako příklad Jiří Stránský uvádí své zážitky z nedávné minulosti. Odseděl si sedm let v uranovém lágru, v šedesátých letech pracoval v různých ponižujících zaměstnáních, zahraniční diplomaté si oblíbili „intelektuální" benzínovou pumpu v pražské Opletalově ulici, kterou tady obsluhoval vyhublý pumpař v montérkách. Mluvil s nimi plynně německy, francouzsky a anglicky. Po práci psal knihy, podle kterých vznikaly filmy, které v zahraničí sbíraly ceny.

Pane Stránský, dovolte mi otázku: Nedávno jste přebíral křišťálovou cenu Paměti národa za čest, svobodu a lidskou důstojnost; to nejsou prázdná slova. Co vám v tu chvíli proběhlo duší?
„Těší mě to. Řekl jsem tam větu, že jsem rád , že tady můžu být s těmi, se kterými tu chci být, a že tu nejsem s těmi, se kterými tu nechci být. Cenu jsem převzal od lidí, kterých si vážím. Když se ráno vzbudím, těším se, že jsem se dočkal svobody."

Jiří Stránský má za sebou velmi drsné zkušenosti, poznal marasmus, absurditu komunismu, v rozhovoru se vyjádřil, že léta v lágru mezi elitou českého národa znamenalo absolvovat univerzitu, cituji jeho slova: "…vrátil jsem se z kriminálu jako dobře vyučený!" Došel daleko za 17. listopad 1989. Přesto se Jiří Stránský na minulost nedívá s hořkostí, nakažlivě se usmívá, má obdivuhodnou energii, na svém stole má rozepsané fejetony, hru a další novelu. Jeho myšlenky, které z libáňského Křesla vysílal do publika a ono je přijímalo se zatajeným dechem, určitě povzbudily optimistický postoj k budoucnosti. Následovala autogramiáda a osobní přátelská setkání se spisovatelem.

Následující Křeslo s lékařem

Na blízkém obzoru v rámci cyklu Potomci slavných umělců je v přípravě Křeslo pro hosta s lékařem Zdeňkem Schwarzem, praprapravnukem Bedřicha Smetany, v současnosti senátorem a ředitelem Záchranné služby. Téma široké, zajímavé a poučné. Jistě se s přáteli potěšíte nad šálkem kávy nebo s číši vína v libáňské cukrárně Karolínka ve čtvrtek 13. února v 17 hodin.    Zdeněk Vokurka