Zdeněk Šindlar se narodil ve Vysokém Mýtě, záhy ale s rodiči přesídlili do Jičína, kde vystudoval místní gymnázium. Svůj umělecký talent se rozhodl po maturitě prohlubovat a odešel studovat architekturu do Prahy. "To ale nebylo jen tak. Studia jsou drahá, zvlášť pokud je vás v rodině víc a všichni chcete vystudovat. Tak jsem stál před rozhodnutím - buď školu přerušit a vydělat si, nebo to zvládnout zároveň. Začal jsem tedy kreslit karikatury známých osobností do novin. Tehdy se tolik nepoužívaly fotografie, místo nich si autoři u umělců objednávali kresby. Tehdy jsem za jednu dostal 200 korun. Dnes se to nezdá tolik, ale v šedesátých letech študák za dvě stovky žil celý týden a ještě mu zbyly peníze, aby pozval slečnu na víno," vypráví. Pro obživu mu stačilo nakreslit okolo třech obrázků týdně. Někdy taky musel chodit do školy.

Krátce po studiích vyhrál Zdeněk Šindlar výběrové řízení na asistenta hlavního městského architekta v Londýně. Podařilo se mu vyjednat si zvací dopis, který byl tehdy nezbytný pro vycestování, a pracovní povolení v Anglii. Stal se tak prvním architektem po roce 1948, kterému se to povedlo. "Získat zvací dopis nebyla žádná legrace, ale pak už to tak složité nebylo. V roce 1964 už v Československu panovaly uvolněnější poměry a pro režim bylo výhodné, když mladý člověk odcestoval na Západ. Byla to pro ně dobrá reprezentace," vysvětluje.

Po prvním měsíci prací je areál bývalé interny k nepoznání. Vznikne tu moderní Pavilon A.
Stará interna je zbouraná, nahradí ji Pavilon A. Podívejte se na fotky před a po

Pro některé Čechy by taková příležitost byla otevřením vrátek k emigraci. Zdeněk Šindlar se ale rozhodl vrátit zpět domů. "Samozřejmě, že mě lákalo v Anglii zůstat a požádat o politický azyl. Nikdy jsem se politicky neangažoval, ale komunistický režim mi k srdci nepřirostl. Kdybych se ale rozhodl v Londýně zůstat, zničil bych život celé své rodině. Moji rodiče byli zaměstnaní, moji sourozenci také, jejich děti chtěly studovat. To bych jim emigrací znemožnil. Byla ale řada architektů, kteří z Československa utekli. Také to jejich rodiny velmi postihlo," vypráví.

Ani po návratu do Československa ale jeho kariéra nestrádala. Spolupracoval na řadě zajímavých projektů u nás, ale především v zahraničí. Práce v Londýně mu přinesla mnoho kontaktů, navíc se mu s týmem dalších českých architektů podařilo vyhrát lukrativní soutěže. "I tady u nás se našla celá řada skvělých příležitostí. O to víc mě štve, když se krásné budovy v dnešní době bourají jen proto, že je kdysi postavili Němci nebo komunisti. Vždyť dneska mohly sloužit dobrému účelu. Smutným příkladem byla například demolice krásné budovy na Václavském náměstí v Praze. Znal jsem kluky, kteří ji navrhli. Bylo to jejich životní dílo a když se dům boural, brečeli, jak je to sebralo," vypráví smutně.

Poslední výstava Zdeňka Šindlara začíná 6. října v Galerii Na Hradě v Hradci Králové.Zdroj: Jaromír Šimek

Kromě architektury se ale nadále věnoval také kresbě a malbě. "Ve škole nás učili, že každý architekt musí umět rukou nakreslit svou vizi. Dnes se k tomu řada architektů vrací, v některých zakázkách je také podmínka, že musí být součástí návrhu také ruční kresby různých pohledů, ne jen počítačové ilustrace. Architekt by totiž měl mít cit, umět zaznamenat svůj nápad. Počítač tohle nikdy mít nebude," říká Šindlar.

Ve svých dílech nejraději zobrazuje města, budovy, krajiny i kulturní památky. Mezi jeho kresbami ale se ale najdou také akty a karikatury, které odkazují na jeho studentská léta. Právě na českou tradici kresby se zaměřuje jeho poslední výstava, jejíž vernisáž se uskuteční 6. října v hradecké Galerii Na Hradě. "Chci se rozloučit tím, co mám nejradši. Budou tam k vidění mé kresby z cesty, nějaké akty, nějaké karikatury a dalších, celkem asi 50 obrazů," zve na svou poslední výstavu.

Ve svém domku v Radimi se bude dále věnovat architektuře. "Občas mě přizvou známí k zajímavým projektům. Nejdůležitější je ale myslet na svoje zdraví. Poslední dva roky daly zabrat všem kumštýřům, přišli jsme o hodně peněz a nikdo nám nic nenahradil. Uspořádání výstavy také hodně stojí, navíc je to nevratná investice.. Lidé si totiž odvykli obrazy kupovat. Proto malíři vystavují hlavně z lásky k umění," říká.