Jejich neustálé požadavky na zvyšování platů mi připadají nehorázné. Nikdo z nich není totiž schopen spočítat si, kolik činí jejich průměrná mzda převedená do fondu pracovní doby.


Mají-li pracovní úvazek 23 hodin týdně, je to jen o málo více, než je polovina Zákoníkem práce stanovené pracovní doby. Ta činí 42,5 hodiny.
Jejich měsíční plat tedy není za 187 hodin jako v kterémkoliv jiném zaměstnání, ale za necelých sto hodin (podle počtu pracovních dní v měsíci).
Kdyby svůj měsíční plat vydělili počtem odpracovaných hodin a násobili 187, dozvěděli by se, kolik doopravdy průměrně za svou práci berou.
Jejich námitky, že se na vyučování musejí připravovat, účastnit se jiných aktivit a podobně, jsou v dnešní době směšné. Neznám ve svém okolí vysokoškolsky vzdělaného člověka na zodpovědném místě, který by si nenosil práci i domů. Pracovat více než 42,5 hodiny týdně je naprosto běžné a všichni, kdo chtějí pracovat odborně, se tomu přizpůsobili a nic nenamítají.

Stálé vzdělávání

Na jakémkoliv odborném postu se ale musí člověk dále vzdělávat, jinak to dnes nejde. Naši učitelé nazývají dalším vzděláváním to, co by pro jiné byla snad jenom víkendová zábava. Jejich odbornost ustrnula složením státní závěrečné zkoušky, nemají ponětí o současném vývoji vědy ani společnosti. Utápějí se v dětinských problémech a žabomyších sporech ohraničených plotem vlastní školy.


Společnost si jich neváží, a proč také? Jak mám brát vážně osůbku, která mé dítě vítá k zápisu do školní docházky a má na sobě kostým hastrmana? Z vyučování dnes učitelé udělali jedno velké maškarní představení, místo výuky jdou děti z radovánek do radovánek. Dní, kdy se ve školách neučí pro nějakou taškařici, je skoro více než těch, kdy se doopravdy učí.

Soudnost?

Učitelky, zvyklé poslouchat nadřízené a snaživě plnit úkoly ad absurdum, jdou ode zdi ke zdi. Dávno ztratily soudnost, a jestliže mají (oprávněný) pocit, že si jich společnost neváží, zapříčinily si to pouhopouze samy (pozor, muži-učitelé tyto komplexy nemají).


Kdo z normální populace někdy docházel do škol na rodičovské schůzky, okamžitě pochopí, o čem mluvím.


Učitelky se chovají jako nedospělé, nevyvážené, infantilní osoby, které nedokážou to, co se v úvodních hodinách pedagogiky měly naučit – rozlišit podstatné od nedůležitého, obecné od konkrétního, subjektivní od objektivního.


Nemohu brát vážně ani jejich stávku.