„A nechte si chutnat,“ volala na mě paní Ž., když jsem ji v poklusu míjela na náměstí, abych stihla oběd v nemocniční jídelně a další pracovní povinnosti. „Tam se vždycky dobře najíme,“ zachytila jsem poslední poznámku, než jsem zmizela nadobro z jejího pohledu. Měla jsem dojedeno a čekala na muže, než poctivě dožvýká svou porci, když mě paní Ž. chytla za ruku a ukazovala, abych jí dala herdu do zad. Jedna rána, druhá, třetí, a nic. Paní už vypadala skoro na zástavu srdce, minuty utíkaly a stále nemohla popadnout dech. Bylo mi jasné, že se o záchranu jejího života nikterak nezasloužím.

Mé prosebné pohledy o pomoc zachytil mladý doktor, který přiskočil a s patřičnou erudicí a velkou razancí ji skutečně do zad několikrát praštil. Nejdříve vyšla zrnka rýže a nakonec pořádně velké sousto hovězího masa. „Musíte pořádně žvýkat,“ poučil lékař již normálně dýchající paní.


Panu doktorovi jsem byla vděčná za praktickou ukázku, neboť když jde skutečně o život, člověk se nesmí bát použít hrubou sílu. Paní Ž. měla štěstí v neštěstí. Být doma sama, nepřežila by a lékaři by museli zjistit, proč se udusila. Poučení – jezte minimálně ve dvou!