Přijedou dva chlápci, třicátníci, chytnou ženskou, která leží na silnici uprostřed autobusáku ksichtem v rozbředlým šedivým sněhu, za paže a po zadku ji odtáhnou na chodník. Při tom se jí krátká vlněná bunda vyhrne až po prsa, vyvalí se velký břicho a policajti řeknou: „To je ale hnus.“ Opřou ji zádama o železnej sloup a nechaj ji sedět zadkem na mokrý zemi.


Je 7. ledna, 1° C. Ženská nekomunikuje, záchranky nemaj čas, policajti se bavěj o tom, že na záchytku ji brát nebudou, že je moc těžká a že by to bylo do půlnoci. V tašce se jí odmítaj hrabat, a když je napadne, že by ji měli vzbudit, popojedou se svým služebním vozem na metr od ní a rozsvítěj reflektory. To všechno trvá už 25 minut a ta osoba na okraji stále sedí v mokrým sněhu na chodníku na autobusáku, občas se předkloní dopředu, hlavu mezi natažený kolena, a vypadá jako úplně totálně zhroucenej člověk.


Celou dobu si říkám: „Co mám udělat?“ – „Jak to, že nic nedělám?“ – „Proč jim aspoň nevynadám, neporadím?“ – „Nic mě nenapadá.“ – „Mám svejch starostí dost…“ A chce se mi brečet.


Je tma, je 17.40 a přijíždí můj autobus. Doma na mě čekaj dvě děti, manžela nemám, v peněžence prázdno a v hlavě samý otázky.
Třeba ta ženská má rodinu, která se o ni může postarat nebo jí zaplatit ústavní léčbu. Třeba už ji někdo hledá. Mám ráda pohádky, tak si představuju, jak sedí někde v teple, v kruhu rodinném, pěkně čisťounká a upravená, veselá a užitečná. A má to smysl.