Příběh o studentech, učitelích a graffiti znáte už z poutačů, ukázek či reklam. Vše ale není takové, jaké se na první pohled zdá. Různobarevné plakáty zvou ke shlédnutí nové české (prý) komedie i do jičínského biografu Český ráj. Nechávám se zlákat, a tak společně s matkou usedám do třinácté řady. V hledišti se z filmové podívané těší mí vrstevníci, mladší děti a pár dospěláků, kteří jsou zřejmě velice nedočkaví dozvědět se, jak to chodí na českých gymnáziích ve třetím tisíciletí.


Po začátku filmu se nestačím divit, čeho jsem svědkem; nabírám pocitu, že něco není v pořádku. Mladší osazenstvo zřejmě podstatu filmu nechápe, začínám mít obavy, aby si ze svých velkých hrdinů – vždyť to jsou studenti gymnázia (!), i když jen ve filmu – nevzali špatný příklad.
Všímám si i zavrženíhodných pohledů starší generace; dle filmu soudí, že je mládež naprosto bez zájmů, nemá co na práci, a ještě ke všemu je drzá, sprostá, nevychovaná. Generace teenagerů, dospívajících a studentů je náhle mlčky odsouzena. Kdybychom byli opravdu takoví, shodili bychom vinu na naše rodiče?

Vysvětlení

Nám však není dán prostor vysvětlit, že takhle to na českých gymnáziích nechodí, že takovýmto způsobem žije jen hrst dorostenců, zkrátka že my jsme generace úplně jiná. Máme své cíle, jichž chceme dosáhnout. Máme své koníčky, ve kterých se snažíme vynikat. Jsme průbojní, neboť jsme si vědomi, že zadarmo nic nedostaneme… Jenže zajímá to někoho?


Je těžké vyvrátit názor, který je zastáván většinou. Nám pak nezbývá nic jiného než jen dokázat, že my se od filmových studentů gymnázií lišíme. Snad k tomu budeme mít příležitost.

studentka Lepařova gymnázia, Jičín