Co všechno máte na starosti?
Práce je strašně moc. (usmívá se) Máme tady jedenáct mládežnických kategorií, což je přes tři sta dětí. Kolem nich se pohybuje na padesát trenérů.

Chodíte na led?
Samozřejmě, snažím se s každou kategorií aspoň jednou týdně – od první třídy až po juniorku.

Šéfujete při tréninku?
Ne, jsem tam jako klasický pomocník. Náplň dělá hlavní trenér. Hlavně u první až osmé třídy děláme stanovištní tréninky, takže je potřeba hodně lidí, protože – zaplaťpánbůh – máme dětí dost. I u první a druhé třídy je to kolem dvaceti. Jsem šéfem jen na svém stanovišti. (usmívá se)

Pomohl zájmu dětí o hokej fakt, že se v Hradci hraje od roku 2013 extraliga?
Určitě ano, teď je tady takový hokejový boom. Navíc jsme postupně postoupili do extraligy juniorů, kterou jsme neměli. Získali jsme status akademie. A áčko má každý rok velké ambice, hodně se o něm píše. To vše nám nahrává.

Extraligový tým má i své hvězdy. Je potřeba, aby děti měly idoly, ideálně ze svého klubu?
Myslím, že je to hodně důležité. Kluci – a to od těch nejmenších – extraligu hodně sledují. Navíc máme u každé kategorie jednoho hráče áčka jako patrona, který s námi chodí občas na led. Pro děti jsou to vzory. Pro ty starší kluky je zase důležité, aby viděli, že se mají šanci dostat do extraligy, že budeme postupně zapojovat co nejvíc odchovanců.

Jaký je pro hokejisty problémový věk?
Každá kategorie má svoje zákonitosti. Například ty nejmenší musíme především naučit dobře bruslit a mít vztah ke sportu jako takovému. Proto málokdo chce ty nejmenší trénovat, je to specifické. Ale nejtěžší je to určitě v pubertě – čtrnáct, patnáct roků, přechodz deváté třídy do dorostu.

Proč to tak je?
Poprvé se nám tady dávají dohromady dva ročníky a hrají spolu. Výrazně vzroste tlak na výkon i konkurence.

Často se dumá, zda hrát u dětí na výsledky, nebo ne. Jak to řešíte?
Máme to nastavené tak, že do čtvrté, páté třídy hrají všechny děti. Proto přihlašujeme víc soutěží, aby měly dost zápasů. Je to vlastně takový kroužek. Od šesté třídy začíná být konkurenční prostředí, přicházejí kluci z našeho kraje, začíná se to selektovat.

Kdy máte největší "úmrtnost"?
Ta je právě v dorostu. V ročníku je třeba dvacet kluků, jenže do další kategorie nám jich postoupí jen deset až dvanáct…

Často se řeší pohybová úroveň dětí. Narážíte rovněž na problémy?
Je to jiné než dřív. Samozřejmě se vracíme do pravěku, ale když jsem byl malý a dělaly se výběry do školičky, už se koukalo, kdo je motoricky zdatný. To dnes není. Děti nejsou tolik venku, mají mnoho dalších možností: televize, počítače, sociální sítě. Jsou na tom hůř.

Co s tím?
Taková je doba, musíme se tomu přizpůsobit a snažíme se o to. Stejný čas jako na ledě trávíme mimo něj, doháníme pohybové dovednosti. Děláme gymnastiku, další sporty, rozvíjíme všestrannost. Na druhou stranu jim to zabírá víc času, než když jsme trénovali my. Je to tím, že nahrazujeme přirozený pohyb.

Jsou děti zhýčkané?
Jasně, že jsou. Každá rodina má minimálně jedno auto, pořád je vozíme. Vidím to doma, také mám děti a hýčkám je. Proto mají všechno jednodušší. A to je trochu kámen úrazu.

Vrátil jste se také k práci u reprezentace do osmnácti let. Co vám přináší?
Moc si toho vážím. Láká mě práce s novými kolegy Kubou Petrem a Radime Skuhrovcem. Moc se těším na soupeře, byť je to zatím omezené. Baví mě sledovat jejich tréninky, chování trenérů. Trend jednoznačně udává Kanada a Amerika.

Neřešíte v současnosti víc koronavirus než hokej?
Tak to asi řešíme všichni…