Všude na světe a nejen v hokejovém prostředí se traduje, že kdo se dotkne poháru pro vítěze základu, má smůlu ve vyřazovacích bojích.

Ve světě dospělých to zní jako pohádka pro děti, ale už se opravdu našli tací, kteří se spálili. Jako například Liberec v sezoně 2018/2019. Na druhou stranu je spravedlivé dodat, že tři sezony před tím titul získal. Přímým aktérem hněvu Štěstěny byla i současná pardubická jednička Roman Will, který tehdy hovořil takto: „Dřív bych možná byl pověrčivý, ale od té doby, co jsem přišel do Liberce, jsme si v mé první stříbrné sezoně sáhli na pohár a před tím ve zlaté si na něj kluci sáhli taky. Všichni jsme si sáhli. Člověk nikdy neví, jestli to není jeho poslední pohár.“ Zdá se, že v Pardubicích změnil názor, nebo byl přehlasován většinou Zkrátka jiný kraj, jiný mrav…

Jednoznačný verdikt

V týdnu před slavnostním ceremoniál pardubický kapitán polemizoval s Hamletovskou otázkou. Ne však Být, či nebýt, ale Sáhnout či, nesáhnout.

„Bylo to celkem rychlé a jednoznačné. Kolektivně jsme se rozhodli, že na pohár sahat nebudeme. Je pro nás cenné, že jsme Pohár Jaroslava Pouzara získali a také si toho vážíme. Nicméně si myslím, že nějaké velké oslavy tomu nepřísluší. Neradi bychom urazili štěstíčko, které chceme v play off. Vítězství v základní části je pro nás dílčím úspěchem. Není to však ten hlavní cíl, kterého bychom chtěli v této sezoně dosáhnout,“ zdůrazňuje Patrik Poulíček.

Dynamo vyhrálo základní část po dlouhých devatenácti letech, tehdy jako HC Moeller. Jenže v poslední desetiletce bojovalo o holé přežití v extralize. Trudné časy zažíval jeho současný kapitán.

„Do konce zápasu s Brnem chyběly asi čtyři minuty do konce a diváci rozjeli skandování. To je pro nás asi více než ten pohár. Prohráváme 1:3 a deset tisíc lidí nás žene dopředu,“ klaní se neúnavnému pardubickému publikum Poulíček.

Horší časy v Pardubicích pamatuje také Jan Mandát, který po dopingové aféře protrhl střeleckou smůlu. Za Dynamo se tak trefil po více než dvou letech.

„Už jsem začal mít bezesné noci. Jsem rád, že jsem se konečně trefil, nicméně více by mě gól těšil, kdybychom vyhráli,“ opakuje známou pravdu Mandát, který k závěru utkání dodává: „Z toho bouřlivého fandění mi naběhla na střídačce husina. Fakt to byl masakr. Zase byla aréna vyprodaná. A znovu se potvrdilo, že máme nejlepší fanoušky v lize. Jsem strašně rád tady zpátky a že mohu podobné chvíle prožít.“

Glosa Zdeňka Zamastila: Mohli by totiž na ni dopadnout

Tabu. Na cizí ženu a pohár pro vítěze základní části hokejové extraligy se prostě nesahá… Tedy alespoň by se nemělo. Je tady přeci jenom jeden rozdíl. V prvním případě ze slušnosti a porušení se trestá „pár přes hubu“. Ve druhém „jen“ z pověrčivosti, protože by na ni mohli dopadnout hokejisté. Stejně jako například v NHL se totiž traduje, že by se premiant při dotyku trofeje už nemusel mazlit s tou cennější, kterou je v tuzemských podmínkách Pohár T.G. Masaryka. Pardubičtí borci navíc ukázali ohromné sebezapření a také že jsou parta držící slovo. Základní část totiž opanovali po dlouhých devatenácti letech. A hlavně. Změnila se odměna za prvenství po dvaapadesáti kolech a oni tak měli velkou příležitost si na ní sáhnout jako první. Po utkání s Brnem osobně „převzali“ ještě teplý Pohár Jaroslava Pouzara, který nahradil Prezidentský pohár. Předávající legenda nejen českého hokeje se ho ale dotknout mohla…