Pravdopohádka o měsíci a stínovém pejskovi

Niky leží nehybně v posteli a dívá se do stropu. Po kolikáté už? Kolikrát ještě musí na operaci, aby mohl chodit, jako jiní lidé? Kolikrát bude ještě snít, posilovat tělo, které by jednou chtělo běhat? Ze stropu, na kterém slábne světlo dne, protože přichází další večer, další večer nudy v posteli, se jeho pohled přemístí do okna. Oknem vidí na oblohu a na ní pluje měsíc. Dnes je osvícený sluncem, takže je vidět jeho celá světlá zářící polokoule.

Říká se tomu úplněk. Úplněk, který ve třech létech chlapci tolik ublížil. Přinesl mu do života bezvědomí a epilepsii. Niky střídá svůj pohled na strop, kde se nic neděje, na měsíc, který ho vyzývá k otázkám. Spojí svůj zrak s měsícem do hloubky, jako by se chtěl v něm potopit a najít odpovědi… Co to vidí? To není možné! Měsíc k němu do pokoje vypouští tenounký stříbrný paprsek a po něm kráčí nějaké zvláštní bytůstky.

Paprsek narostl až na Nikyho peřinu (pod peřinou v tom místě má chlapec hruď a v něm srdce…), a hle, podivínci už jsou před jeho obličejem. Cože?! Drobná zelenohnědá postavička rozhazuje rukama i nohama, hopsá po peřině a vykřikuje:„Ahoj Niky! To jsi nečekal, viď? Takovouhle návštěvu, co?“ chechtá se, až se za břicho popadá a dodává: „Já jsem Mluvník.“

Povídačky ze psí zahrady, slepičího dvorku a co se stalo za plotem.

Ukloní se a dodává:„No, a tohle je Bezmoc,“ ukazuje na vznešenou, ale smutnou skřítečkovou slečnu v temných modrých šatech.„A Nebojsa,“ pohlédne na bytůstku v červeném tričku a džínách.

„Pojidlo," ukazuje na podivínka s barevnými vlasy. „A naše Notička,“ uzavírá Mluvník představování pěti maličkatých bytůstek. Notička kolem všech zatančí a líbezně se ukloní, jako by představení skončilo. Jenže ono všechno teprve začíná…

„Niky…,“ vydechl nevěřícně chlapec, a vůbec nechápe, že se představuje něčemu, co neexistuje.„Co to meleš?!“ Zareaguje Mluvník na Nikyho myšlenky. „My, že neexistujeme? Omyl! Tak se soustřeď, Ty nás nevidíš? No, vlastně nás nemusíš vidět. Někdo nás vidí jenom v hlavě, za zavřenýma očima. A někdo nás nevidí vůbec, jenom nás cítí. No jo, dobře, najdou se i takoví, co nás nevidí a necítí. Protože jsou úplně hluchý a slepý. A bez citu. Jo. A k těm bychom stejně nepřišli.“

„A co děláte u mě?“ Zmohl se chlapec na otázku. „Šmankote, to jsou mi otázky, člověče! Copak jsi nechtěl, aby Ti dal měsíc odpovědi? No, tak jsme tady!“

„Aha,“ zareaguje zadumaně Niky. „Podívej se. Asi takhle,“ přidává se do rozhovoru Bezmoc. Sedne se na vyvýšenou část peřiny, roztáhne svoji pohádkovou sukni a otevře ji tam, kdy se „to“ Nikymu stalo. Celá skupinka včetně chlapce se najednou ocitnou v noci jeho tříletého „já“.

Osmiletý chlapec vidí sám sebe jako tříletého. Tříletý Niky ho nevidí a žije si svůj čas. Uprostřed svého spánku si zase vzpomněl na svůj velký sen. Mít pejska! Chci tolik tolik tolik pejska! Půjdu si pro něj klidně i na Měsíc… Blik cvak. Měsíc v úplňku spojil svou sílu se snem chlapce. Chlapec se najednou ocitá na měsíci… Cítí, jako by tu už někdy byl. Prochází se touto planetou. Vidí její ozářenou polovinu, kterou při úplňku vidíme my lidé na Zemi. Je však zvědavý, a jde se podívat ještě na tu druhou stranu, kde je jen tmavý stín. Světlo a stín. Na přelomu obojího nachází svého pejska:„Jé, tady jsi! Kde ses mi toulal?“Pejsek je malinký, že by se vešel do kapsy pyžama.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 17.

Ale když ho Niky bere do náruče a hladí, všímá si, že je zvláštně kouzelný. Podle toho, jak se s ním pohne do světlé nebo tmavé části měsíce, pejsek mění velikost i krásu. Ve tmě roste do velikánů jako je labrador, ovčák, husky a další. Ve světle se mění na kokršpaněla, jezevčíka, teriéra… Mezitím se stihne přeměnit na střední rasu jako je setr, kokršpaněl, špic… Niky si hraje se zjištěným zvláštním úkazem. Chodí sem a tam s pejskem a mazlí se se všemi druhy. Hraje si a hraje, mazlí se a mazlí, a úplně se zapomněl vrátit do svého těla v posteli, kde ve skutečnosti spí. 

Osmiletý chlapec najednou chápe, že může mít svého vysněného pejska kdykoliv bude chtít, v hlavě. Může ho cítit i v dlaních, na obličeji. Může si celý svůj sen do hloubky procítit, i když ho fakticky nemůže mít, protože je pořád někde v nemocnici, na rehabilitacích… A živý pejsek by tak trpěl samotou…Osmiletý Niky najednou vidí, že ten tříletý chlapec ve spánku odešel snít na Měsíc a v pokojíčku nechal dlouho své tělo opuštěné. Vidí, jak se maminka s tatínkem trápí. Vidí jejich bolest v srdci a strach o život svého syna.

Osmiletý chlapec najednou cítí velký soucit s rodiči i se sebou. Do jeho pocitů vstupuje Pojidlo: „Vidíš. Všechno se dá vysvětlit. Všechno se dá pochopit, když chceš. To se někdy stává. Někdy se nedohodne tělo s duší, někdy se nedohodne světlo s tmou, někdy se nedohodne skutečnost se sny. Všechno rozdělené jde zase spojit. Podívej – i Ty jako tříletý jsi to pochopil. Vrátil se po dvou hodinách do těla. Od té doby na sobě hodně pracuješ, aby všichni pochopili, že jim chceš dělat radost. Chceš s nimi být… Chceš jim ukázat, že chceš žít. Chceš chodit. Chceš běhat. Ale víš co? Nejdůležitejší je to dělat pro sebe, ne pro druhé. Pak se dějí zázraky. Ale to Ty dobře víš! Vždyť proto děláš větší pokroky, než řeknou doktoři…“

Přidává se Nebojsa: „Prostě, stačí vše přijmout. To je základní kouzlo nového života.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 16.

„Jak přijmout?“ nechápe Niky. „Jednoduše. Když se Ti cokoliv v životě stane, s čím nesouhlasíš, nebo máš z toho divné pocity, tak to musíš přijmout. Tím přenastavuješ svůj mozek, svoji budoucnost. Pokud to neuděláš, tak se ty divné pocity a vše, co se Ti děje, ukládá do těla. Přestáváš chodit, třeba Tě bolí břicho, záda, nebo nejsi schopen mluvit, slyšet, vidět… To jsou všechno následky toho, že jsem včas nepřijal něco, co se mi nelíbí. Jo, a teď praktické cvičení: Přijímám, že jsem při úplňku dostal epileptický záchvat. Opakuj, dokud slova budou bolet v hlavě nebo v srdci. Až to trochu poleví, přijde Ti do hlavy nějaká jiná myšlenka, slovo, pocit… poslechni to. A stejným způsobem přijímej. Pak následuje: Odpouštím si tuto nemoc. Odpouštím si tyto pocity. Odpouštím si tyto bolesti. A pak ještě: Odpouštím všem, že mě nepochopili. Odpouštím všem, že mě nechápou správně. A také: Prosím o odpuštění všem, komu jsem svým chováním ublížil. No. A to je celé praktické cvičení. Toto, když budeš v hlavě cvičit, tak se Ti změní život. A změní se život i lidem okolo Tebe. Jak? Neřeknu. To je tajemství. To se dozvíš později…“

„A ještě Ti něco řeknu já,“ hlásí se o slovo Notička. „Nezapomeň, že přání mít pejska si můžeš kdykoliv splnit. Buď přes pocity, v hlavě a dlaních. Nebo si můžeš hrát se stínem a světlem jako na Měsíci. Potřebuješ k tomu jen lampičku u postele nebo jiné světlo. Zkus si skrčit prstíky v dlani a vytvořit na stěně stín pejska. Takový pejsek může být kdykoliv s Tebou. A až Tě nožičky budou zase poslouchat, můžeš sám být pejsek, můžeš si na něj hrát s kamarády nebo s rodiči. Dělat si na podlaze překážky z polštářů a po čtyřech přes ně plazit, lozit, padat, a smát se tomu. Nechat se hladit a užívat si roli pejska. Taky existují maňásci a plyšáci, to je další možnost hry. A čtení nebo povídání nebo filmy o pejscích, je další možnost, jak s nimi být. Někdy nemůžeme mít něco proto, abychom našli cestu, jak to mít pořád v jiné podobě…“

Mezitím si už Bezmoc dávno srovnala sukni a všechny bytůstky si tiše sedly na peřinku v blízkosti Nikyho obličeje. Tříletý chlapec už je dávno zahojená vzpomínka. Jen Notička zůstala stát. Usmívá se a zpívá Nikymu něžnou ukolébavku na dobrou noc: 

Niky, Niky, Niky,ke všem otázkám existují kliky,jen otevři dveřea zavolej díky
Niky, Ty náš hrdino, všechno dokážeš, fakt už nejsi mimino, máš rozum a sílu, a taky máš násskřítky, srdce, vílu
Niky, Niky, Niky, ke všem otázkámexistují kliky, otvírám ty dveře a zvolávám díky
Říkají mi hrdino, všechno dokážu, fakt už nejsem mimino, mám rozum a sílu, a taky mám vás, skřítky, srdce, vílu, a taky mám z vás, od rodičů sílu

Na závěr Notička už skoro šeptá, ještě tichounce řekne psss, psss, tak jak to maminky svým dětem na dobrou noc a krásné sny říkají. Niky má v sobě tak nějak hezky, teplo a příjemně a za svými víčky se už otvírá voňavé ticho a pohoda. Usíná…