O Žlutěnce. Kapitola 10: Pozor, kočka se vrátila!

Květy v trávě mu závidí tuto pozornost. Ale mají pozornost desítek včel, které na ně přilétají a sají z nich sladkou šťávu. Nevědí, že jsou ozdobou celého trávníku. Po opylení, po několika dnech dozrávají. Dostanou bílou barvu. Každý lísteček květu se promění v bílý deštníček a má na konci semínko.

Pak volají na foukající vítr: „Já, já, já.“ Každá zralá pampeliška chce být rozfoukána větrem, aby její semínka byla unášena daleko, daleko. Padnou na zem, zakoření a vyrostou v další rostlinu. Dětem se také líbí foukat do zralých pampelišek a pozorovat, jak si s nimi vítr pohrává.

O Žlutěnce. Kapitola 9: První zkušenosti malých nezbedů

Pak volají pampelišky: „Mě rozfoukej, mě!“ Každý lísteček na květu chce být pohupován větrem ve vzduchu. Květy, co ještě nedozrály, je pozorují a představují si tu krásu, jak poletí ony.

A vy moje krásné ptáčátka, až vám zesílí křídla, budete létat každý den. Naučíte se nechat unášet větrem v teplém proudu a odpočívat ve vysokých korunách stromů. Sama si dokážete nasbírat potravu. Rozhlížet se z výšky po krásách okolí.“

Plány malých sýkorek

Ptáčata potichounku švitořila. „Já se těším na první let. To s těmi pampeliškami vyzkouším taky,“ řekl Nejstarší. „Co s pampeliškami?“ zeptala se Fialenka. „Věneček!“ podotkla Hvězdička. „Ale, přeci foukání do odkvetlého květu. A jak poletí, budu je honit a chytat zobáčkem! To bude zábava! To je nápad, co?“ chlubil se Nejstarší.

„No, bezva. Já taky, já budu taky foukat a honit polétající semínka, ale pak je sním,“ zavolala Fialenka. Rodičové krmili potomky, seč jim síly stačily.

Video: Věděli jste, že i stehlíci mají na křídélkách žlutou stejnou, jako má naše Žlutěnka? Podívejte se na jejich semínkové mlsání

Další dny proběhly v klidu, kočka se neobjevila. Rodiče ptáčata zahřívali pod svými křídly, a přitom je seznamovali se světem kolem nich. Tak plynul den za dnem. Ptáčatům přibylo peří a zesílila křídla. Hopkala každý den po větvi a sem tam kousek popolétla. Na stromě se pohybovala již s jistotou a sbírala si při tom jídlo z domovského stromu.

Nastal čas létání. Poprvé slétnou dolů a vylétnou nahoru na strom do bezpečí. Spustil se však déšť a z létání sešlo. Při prvních letech musí být vždy krásné počasí, protože ne vždy se povede návrat na strom do hnízda napoprvé. Ptáčata by mohla být vysílená a prochladla by.

Deštivých dnů po sobě bylo několik. V jednom z nich, kdy byli všechny sýkorky v hnízdě, se ozvalo mňoukání kočky. „Je tady!“ řekla Žlutěnka. Kočka se pod stromem opravdu objevila. Všechny sýkorky zmlkly. Kočka opatrně přešlapovala zahradou, chvíli se zastavila a pak uslyšela štěkot psa, rozběhla se k plotu, přeskočila ho a zmizela z dohledu.

Sýkorky vydechly. Kočka je zase pryč. „Přeci ten pes k něčemu je,“ pomyslela si Žlutěnka. Celý den byla sýkorčí rodinka opatrná. Ptáčata hovořila o kočce, jak má velké tlapy a huňatý ocas. Byli rádi, že nemá křídla a nemůže vyletět na strom.

O Žlutěnce. Kapitola 8: A co poslední vajíčko?

Modráček vymyslel plán. Posbíral po zahradě psí výměšky a kuličky rozmístil po větvích stromu. Žlutěnka si stěžovala: „Co tě to napadá takhle psíma hovňousama zaneřádit celý strom! Vždyť se tady nebude dát dýchat. Je tu větší smrad než v psí boudě.“ „A ty jsi už v nějaké byla?“ otázal se Modráček. „Ne, nebyla. Ale takhle to je cítit při přeletu nad psím obydlím.“

Po chvíli však řekla: „Aha, ty jsi ale chytrý Modráčku. Kočka si bude myslet, že s námi na stromě bydlí pes!“ Modráček na to nic neodpověděl. Ptáčata si udělala hru z přeskakování psích kuliček. Seznámila se tak s umístěním nástrahy. Nastal večer. Hvězdička se podívala na oblohu a řekla: „Měsíčku svítivý, třpytivý, překrásný, přijde-li kočka, dej mi signál.“ Chvíli se snažili hlídat, ale únavou všichni usnuli.

Poplach

Na zahradě bylo tichounko, měsíc a hvězdy osvětlovaly zahradu. Motýlci spali na květech, pavoučci zalezlí mezi dřevo, šnek pod listem, včelky ve svém úlu. Když tu se ozvalo zahradou: „Au, au! Dívej se, kde šlapeš! Málem si mi promáčkla krunýř!“ To volal šnek. Kouknul opatrně, kdože jej to málem zašlápnul. „Poplach, potulná kočka je tady. Vstávat! Všichni vstávat!“ Ale nikdo ho neslyšel.

Dole pod stromem zamňoukla kočka. Snažila se po kmeni vyskočit na strom. Měsíc rychle vyslal nejmladšímu ptáčátku signál. Paprskem světla přejel Hvězdičce přes očka, aby ptáčátko probudil. Signál fungoval, Hvězdička se vzbudila. Vyhupla z hnízda a hned zamířila k nejbližšímu hovňousu. Nabrala ho do křidélka a postavila se na obranu před hnízdo. To už potulná vyskakovala na kmen stromu.

Hvězdička zamířila a bác, hodila hovňous kočce přímo do oka. Přilétla ke kočce a klovla ji několikrát přímo do čumáku. Kočka se kutálela v trávě. Pak Hvězdička rychle letěla pro další hovňous a bác, bylo zalepené i to druhé oko. Kočka už vůbec neviděla. Začala mňoukat, narazila hlavou do kmenu stromu. U

ž byli na nohou všichni. Pavoučci vylezli ze dřeva, motýlci vykukovali z kytiček. „Do boje, všichni do boje!“ volala co nejhlasitěji Hvězdička. „Na můj povel, na ni!“ Celá sýkorčí rodinka házela po potulné kočce. „Tu máš, tu máš,“ volala ptáčata. Přelétala z větve na větev a sbírala Modráčkem připravenou munici. Brala nachystané hovňousy z větví stromu a strefovala se po potulné.

Kočka už byla celá polepená a smrděla víc než nemytý, toulavý pes. Potácela se ze strany na stranu, do všeho narážela. Konečně ji odpadly první zásahy z očí a viděla. Vyběhla ze zahrady. „Konec bitvy!“ prohlásil Modráček. „Budeme jí říkat kočka hovňousová,“ zavolala Fialenka. „Raději ne,“ odpověděla Žlutěnka.

O Žlutěnce. Kapitola 7: Pípající drobota

„Vyhráli jsme! Vyhráli jsme!“ volala ptáčata. „Ubránili jsme se!“ oddechla si Žlutěnka. „Jde se zase spát“ dodala. Modráček prohlásil slavnostně: „Vyhráli jsme bitvu o náš život.“ Ptáčata se na něho vážně dívala, tak dodal: „Vyhráli jsme hovňousovou bitvu.“ Ptáčata se začala chichotat. Motýlci zatleskali a provolali hurá, hurá!

Hvězdy radostí blikotaly a měsíc se smál. „Děkuji Měsíčku, děkuji hvězdičky!“ volala nahoru k nebi Hvězdička. „Děkuji vám za ten signál.“ Nikdo však neusnul. Celá zahrada sledovala, jestli je opravdu konec, zdali se potulná nevrátí. Byl klid. Měsíc mrknul na šnečka. Šnek popolezl pod listy pampelišek a zalezl do ulitky.

Obyvatelé zahrady opět usnuli. Ze stromu se ozvalo: „Spí, sladce spí peříčko čechravé. Spí, sladce spí zlatavé i modravé. Spi, sladce spi, tvá sestřička Hvězdička s měsícem bdí.“ Pak krátce zavřela svá očka. Po chvíli je opět otevřela a dodala nahlas, aby to slyšeli všichni, co snad ještě nespí. „Jsem bojovná Hvězdička teď je hovňousová kočička. Všichni sladce spí jen já a měsíc bdí.“ Pak už nastalo ticho.

Autor: Ludmila Sýkorová